Vladimír Hučín - Chci právo i pro Vás!

Připomeňme si: 6.10.2004 "post"komunističtí pochopové vláčejí Milana Paumera od soudu v Přerově za to, že se dožadoval veřejného soudu s Hučínem. Milan bojoval za dobrou věc i po návratu do ČR a to i za cenu fyzických útrap. ... Později bylo prokázáno, že výzva justiční stráže k opuštění budovy byla nezákonná. Za to už ale nikdo potrestán nebyl. (Foto Martin Vadas.)

---

Milan Paumer‏, bojovník za dobrou věc

Milana Paumera, člena protikomunistické odbojové skupiny bratří Mašínů, jsem poznal jako skromného, poctivého a obětavého člověka. Po návratu z USA se Milan Paumer mimo jiné významně zasazoval o prosazení protikomunistického - III. odboje a odkrytí utajované minulosti našich nedávných a neslavných dějin.

Nikdy nezapomenu, jak tento statečný člověk se spolu s dalšími i za cenu ohrožení svého zdraví zasadil o to, aby se veřejnost mohla dozvědět, že veškerá má obvinění a následné mé uvěznění je součástí zločinného spolčení postkomunistických struktur, doposud zakonzervovaných ve státních službách. Zdokumentované záběry z Okresního soudu v Přerově ze zákroku policejních poskoků z Okresního ředitelství PČR v Přerově a justiční stráže proti Milanovi Paumerovi jsou důkazem, že postkomunistická rezidua se doposud nevzdala svých politických zájmů. Nelze se proto divit, že při vyslovení jeho jména propadají někdejší zastánci starých totalitních pořádků v nenávistnou kritiku.

Milan Paumer po návratu z USA nezůstal nečinný a svými přednáškami na školách přinášel mladé generaci světlo, které je nutno neustále zjasňovat. Osobu Milana Paumera vnímám jako rodinné stříbro ČR a jeho smrt mne hluboce zasáhla.

Vladimír Hučín, v Přerově 27.7.2010

---

Otevřený dopis Josefa Mašína a Radka Mašína

Protože se v souvislosti s úmrtím mého kamaráda Milana Paumera a mé neúčasti na jeho pohřbu vyrojilo v českém tisku a hlavně pak na internetu množství nejrůznějších spekulací, úvah a názorů, rozhodl jsem se zcela výjimečně reagovat na tuto skutečnost následujícími řádky, které jsou odpovědí na jeden z mnoha typických a těch slušně formulovaných mailů.

Milý Josefe, cením si Tvého názoru, přesto bych rad předložil k Tvé úvaze a možná i k úvaze dalších, následující ... diskuse s Radkem, uveřejněná v českém tisku, musí být považovaná za vyjmutou ze souvislosti. Pro úvod navrhuji přečtení knížky Barbary Mašínové "Gauntlet", česky "Odkaz", která vyšla v nakladatelství Mlada fronta. Potom se zamysli a zapamatuj si vše, co jsi přečetl! Posudek, či jakýkoliv jiný názor bez znalosti minulosti není na místě i když připouštím, že závěry se mohou lišit. Životní zkušenosti a případné strávení čtyřiceti let za komunistickými dráty budou jistě hrát svojí roli.

Když jsme odešli, bylo naším úmyslem vrátit se do svobodného a demokratického Československa. To dnes neexistuje, a to nejen díky panu Havlovi a dnešnímu prezidentovi Klausovi, ale i díky dalším politikům, kteří byli do svych funkcí komunisty dosazeni a tito za to bohatě odměněni. My jsem však proti komunistům bojovali.

Co jiného se "změnilo"? Komunistická strana dále existuje i jako parlamentní strana. Právní řád je stále ten, který byl přejat od komunistů. Jak jinak by totiž mohly být rozkradené majetky uchráněny pro ty, kteří je rozkradli a nastolili novou politickou generaci. Nemůžeme přece trestat ty (nejsme jako oni), kteří spáchali zločiny proti svým spoluobčanům během uplynulých 40 let pod vládou komunistů. Vše se přeci dělo podle existujících a tehdy platných zákonů! Zbytkové tresty stále existují a byli jimi postiženi hlavně ti lidé, kteří skutečně a aktivně něco proti komunistickému režimu dělali. Ostatní jsou pouze ubohé oběti.

Vetchý pokus udělat přeci jen nějakou změnu, vyvrcholil přijetím zákona č. 198/1993 Sb., který neřeší skutečný odboj a který nechává čestné nositele zbytkových trestů v legálním limbu, Hučín, Milan Paumer, ostudně vynášen policií ze soudní síně! Další pokusy uzákonit Třetí odboj a zrušit komunistickou stranu očekávaně ztroskotaly. Češi mají demokracii, mohou volit (to však dělá také Hamas), mohou si koupit BMW a mohou jezdit na Bahamy. Demokracie však není pouze možnost koupit si BMW a cestovat. Zapomínají, že skutečná demokracie je "state of mind" – stav mysli a že svoboda není zadarmo.

Rozloučení s Milanem je pro mne a pro Radka velice osobní věc. Necítím však potřebu pro demonstrativní akt před veřejností, která o naší rodině, Radkovi, mně osobně a našich pohnutkách a činech dodnes nic neví, nebo ví pouze velice málo. S Milanem jsem se rozloučil poprvé v noci 16. října 1953 v obklíčení v lese u Waldova. On to přežil! Podruhé jsem se s ním rozloučil 22. července tohoto roku, když jsem se dozvěděl, že zemřel. O tom, kdy náš strýc Ctibor Novák, Vašek Švéda a Zbyněk Janata byli popraveni našimi bývalými spoluobčany a kdy naše matka zemřela ve vězení, jsem se dozvěděl až po letech. Na jejich pohřby jsem také přijet nemohl. Pozván jsem nebyl. Mrtvé tělo naší matky bylo odvezeno na otevřeném nákladním voze z věznice, kde strávila i své poslední dny. Byla pohřbena v hromadném hrobě v Ďáblicích. Kde se nalézají ostatky našeho otce popraveného Němci, nám není známo. Oni všichni zahynuli buď rukou, nebo za přispění (pomoci) svých spoluobčanů, příslušníků českého národa. Nic ve zlem!

Změna je možná! Nechť je to závazkem pro ty, kteří se přijdou s Milanem rozloučit a těch, kteří se poučí z dějin. Milan rozumí!

Pepík a Radek Mašínovi

---

M. P. a jeho země bez dalšího z hrdinů

V případu odbojové skupiny bratří Mašínů, jejímž členem byl i Milan Paumer, nemá Česká republika jasno ani dvacet let od listopadu 1989. "Já bych chtěl, aby mi tu někdo zodpovědný konečně řekl, jestli jsem zločinec, nebo ne. Abych se mohl také obránit!" Tyto věty mi řekl Milan Paumer (* 7. dubna 1931, † 22. července 2010) pod Karlovým mostem v polovině devadesátých let do dokumentárního filmu "Země bez hrdinů, země bez zločinců..." (ČT 1996). Tehdy přijížděl do České republiky jen na návštěvu za bratrem Zdeňkem, se kterým se dlouhá desetiletí neviděli, a pouze uvažoval o svém definitivním návratu domů ze čtyřicetileté emigrace v USA. Smutná zpráva z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze, že Milan Paumer ve svých 79 letech zemřel, která ve čtvrtek 22. července 2010 obletěla celý svět, mj. znamená, že jeho přání, se kterým se vracel do Čech, nebylo vyhověno.

Chtěli se jen bránit

Dvacet let od listopadu 1989 Česká republika ani v případu odbojové skupiny bratří Mašínů, jejímž byl Milan Paumer členem, stále nemá jasno. Svému hrdinovi, šestkrát horní komorou navrženému na nejvyšší státní vyznamenání Řád bílého lva, republika nechystá státní pohřeb s poctami. Rakev s jeho pozůstatky není vystavena ve Strakově akademii, ve Valdštejnském paláci ani v Národním divadle, kde by se s ním mohli důstojně rozloučit pozůstalí občané i státní hodnostáři.

Milan Paumer byl veteránem Special Forces US Army, hájil linii příměří po skončení Korejské války, kde nasazoval život za demokracii v uniformě armády Spojených států amerických. Má právo na vojenský pohřeb s poctami. USA si váží svých statečných válečných veteránů. I Česká republika má svůj zákon č. 198/93 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu, který v §3 říká, že odpor občanů proti zločinnému komunistickému režimu byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty.

Přes medaili premiéra z března roku 2008, kterou Mirek Topolánek zdůvodnil potřebou vyvolat diskusi v české společnosti, se Česká republika v projevech úcty Milanovi Paumerovi příliš nevyznamenala. Závěry vědeckých historických konferencí, veřejných slyšení a rozprav v parlamentu pronikají do vědomí a srdcí občanů i prezidentů jen pomalu. Nabízí se dnes už jen in memoriam příležitost, aby oba členské státy NATO, ČR a USA, uspořádaly důstojné rozloučení se společným hrdinou.

Postkomunistická justice České republiky, zamořená mnoha soudci a státními zástupci s aktivní komunistickou minulostí, se v uplynulých dvaceti letech zmohla jen na usnesení Městského státního zástupce JUDr. Josefa Kredby "odkládám" ze srpna 1995, jež nabylo právní moci až v roce 1998. Ani toto "řešení" však není meritorním rozhodnutím ve věci. Petruška Šustrová nazvala jeden svůj článek "Zameťte Mašíny pod koberec, ať je není vidět" a vystihla tak podstatu vztahu polistopadového režimu k odbojové skupině bratří Mašínů. Na řádný soud, který by definitivně očistil jména příslušníků třetího odboje, se české soudy nezmohly. Ono Kredbovo "odkládám" si úředníci justice ještě nyní vykládají jako "dnes pod tlakem veřejnosti spis šoupnu do tajné spisovny a počkám si na změnu politického ovzduší, abych Mašíny a jejich spolupracovníky dopadl a odsoudil, jak jsem byl vychován komunistickou věrchuškou a její propagandou..." Přesto nelze říci, že by úsilí Milana Paumera o očištění vlastního jména a jmen jeho spolubojovníků proti komunismu bylo neúspěšné.

Porovnáme-li průzkumy veřejného mínění z první poloviny devadesátých let s dnešními, můžeme zaznamenat zřetelný posun ve prospěch uznání třetího odboje. Povědomí veřejnosti i tzv. intelektuálů o zločinech komunistů a občanském odporu na počátku padesátých let roste. Zatímco po roce 1989 v jejich hlavách přežívala propaganda, na kterou komunisté monopolně vydávali stamiliony korun a televizní seriál Třicet případů majora Zemana v ní znamenal jen špičku ledovce, postupně se veřejnost dovídá, jak vypadala občanská válka, kterou Komunistická strana Československa vyhlásila celému národu, když v únoru 1948 jednostranně vyzbrojila Lidové milice. Bezpečnostní složky již měla plně ve své moci, postupně se zmocnila armády, státní správy i justice, hlásala hesla jako "Třídní boj!" a "Kdo nejde s námi, jde proti nám!"...

Mašínové, Milan Paumer a jejich přátelé s komunisty jít nechtěli, postupně se dovídali o jejich zločinném počínání, věznění a vraždění politických odpůrců. Nechtěli pasivně a ve strachu čekat doma, až přijde řada na ně. Z dnešního pohledu se zdá, že po únoru 1948 projevili až překvapivou zdrženlivost. Přes své mládí postupně politicky vyzrávali v závislosti na úpadku demokracie. Jako by Všeobecná deklarace lidských práv, schválená v prosinci 1948 Valným shromážděním OSN, jim byla návodem.

V čem všem musel komunistický režim selhat, než Mašínové a jejich druzi přistoupili k odporu? K vlastnímu ozbrojování, plánování a provádění záškodnických akcí sáhli až v roce 1951, když obětí komunistického řádění byla již dlouhá řada. Mnoho jich bylo z okruhu blízkých rodinných přátel rodiny Mašínů, včetně Milady Horákové, důstojníků - spolupracovníků otce generála Josefa Mašína a dalších. Václav Švéda, soused Mašínů z Lošan, byl vyhozen ze svého statku na ulici s celou svou rodinou. Postižen byl i otec Milana Paumera.

"My si třídní boj nevymysleli, chtěli jsme se bránit. Když komunisté měli proti nám bouchačky všech možných ráží, nemohli jsme na ně útočit švestkovými knedlíky. Museli jsme si opatřit zbraně..." říkával Milan Paumer studentům na školách a na besedách s občany, kterým zasvětil své aktivity v důchodu. Rozhodl se prožít ho v Poděbradech. Vydal se do prostředí, kde ho mnozí neználci, dokonce i na půdě parlamentu, nazývali vrahem, přestože Milan Paumer nikoho ani nezabil. Jejich útokům čelil s otevřeným hledím a nekonečnou trpělivostí.

Spolehlivý, férový a přímý

Od konce padesátých let po odchodu z armády Milan Paumer žil v Miami na Floridě, kde provozoval licenci na taxislužbu. Do posledních chvil svého života ctil Spojené státy americké, které mu daly občanství ve svobodné zemi a staly se mu dočasným domovem. Neoženil se. Pozorně sledoval společenské dění v Československu a byl přesvědčen, že až komunistický režim jednou konečně padne, on se do Čech vrátí a vezme si za ženu Češku. Své předsevzetí nestihl stoprocentně naplnit. Po návratu do Poděbrad ho čekala spousta práce, mnoho lidí toužilo se s ním setkat. Navázal doma pevná přátelství.

V lidech, kteří tuto legendu poznali osobně, zanechal nesmazatelnou stopu. Vzpomínají na jeho přirozenou citlivost, zájem o jejich problémy, spolehlivost, férové a přímé jednání, ochotu pomáhat. Na veřejnosti se objevoval vždy jako elegán s oblíbenou "masaryčkou" na hlavě. Nelze zapomenout jeho nasazení na podporu nespravedlivě stíhaného Vladimíra Hučína, kde se zasazoval o jeho právo na veřejný proces. Stal se členem 53. skautského střediska bratří Mašínů Atahokan a posléze i Konzervativní strany, za kterou opakovaně kandidoval do zastupitelských sborů.

Jsem rád, že jsem ho mohl poznat a být mu přítelem. Lituji, že v jeho posledním zápase s nemocným srdcem jsem mu nedokázal pomoci. Nikdy na Milana Paumera nezapomenu.

Martin Vadas, dokumentarista, režisér a kameraman, Lidovky.cz 26.10.2010

---

Zemřel Milan Paumer. S Mašíny se prostřílel do Berlína

Milan Paumer, který se s bratry Mašíny prostřílel v padesátých letech do Západního Berlína a poté bojoval jako voják US Army v Koreji, zemřel po těžké nemoci v Praze. Bylo mu 79 let.

Byl sice vždy tak trochu ve stínu mnohem známějších Ctirada a Josefa Mašínových, oni ho ale vždy brali jako rovnocenného partnera. Milan Paumer naposledy veřejně vystoupil v červnu při křtu knihy Cesta na severozápad, která vychází ze zápisků Radka Mašína. Popisuje útrapy anabáze společného útěku za železnou oponu. Je pod ní ale podepsána celá "trojka" (ukázky z knihy čtěte tady).

"Demokracie a svoboda není zadarmo. To je taky důvod, proč bychom si těchto komodit měli velice vážit. Za svobodu a demokracii se ve většině případů musí bojovat. Je to boj na život a na smrt," řekl v březnu 2008 v on-line rozhovoru na iDNES.cz Paumer (čtěte celý rozhovor tady). Svým životem tato slova dokázal naplnit.

Milan Paumer se narodil roku 1931 v Kolíně. Po válce se vyučil strojním zámečníkem a studoval průmyslovku v Kolíně. Od dětství jej pojilo přátelství se syny generála Josefa Mašína.

"S bratry Mašínovými jsem se setkal v roce 1940, kdy byla Mašínova rodina vystěhována z pražského bytu a přistěhovali se do Poděbrad," řekl v roce 2008 iDNES.cz Paumer.

Paumer s Mašíny podnikl po únoru 1948 několik protikomunistických akcí. V roce 1953 se pak trojice s dalšími dvěma kolegy rozhodla utéci na Západ.

"Tady nic nebylo. Jen tma jak v pytli. My neměli nic než kompas a ten jsme ztratili. Šli jsme podle hvězd. Když jsme uviděli světla domů a slyšeli zpěv v němčině, teprve jsme najisto věděli, že už jsme v Německu," popsal Paumer okolnosti útěku v roce 2005, kdy provedl tehdejší trasou útěku skupinu nadšenců.

Pětičlennou skupinu honilo dvacet tisíc ozbrojených mužů u nás i ve východním Německu. Dva členové skupiny byli nakonec dopadeni a popraveni. Přežít se podařilo pouze jemu a oběma bratrům Mašínům. Po měsíci dramatického útěku konečně dorazili do Západního Berlína.

Ve Spojených státech pak nastoupili do armádních služeb, Paumer byl nasazen v Koreji. Když mu angažmá v armádě vypršelo, usadil se na Floridě, kde pracoval jako dělník v leteckých opravnách, taxikář a později majitel taxislužby.

"Milan Paumer byl vždy věrným, poctivým, spolehlivým a pravdomluvným člověkem, za což si ho velmi vážím. Známe se od druhé světové války. Bude mi po něm smutno," řekla ČTK sestra bratrů Mašínů Zdena.

Mašínové a Paumer nebyli nikdy v Československu odsouzeni, jejich stíhání bylo přerušeno a komunistické úřady několikrát marně žádaly Spojené státy o jejich vydání. V polovině 90. let pak státní zastupitelství stíhání bratrů i Milana Paumera kvůli promlčení odložilo.

Názory veřejnosti na odboj bratří Mašínových se různí. Někteří je považují za hrdiny protikomunistického odboje, jiní pochybují o tom, zda byly oprávněné jejich ozbrojené akce, při kterých zemřelo šest lidí. Lidé nejvíc kritizují, že Mašínova skupina zabila při přepadu policejní stanice dva policisty a pokladníka.

gag, san, MF DNES iDnes.cz 22.7.2010

---

Zemrel Milan Paumer...

Zemrel Milan Paumer. Ten treti od bratru Masinu. Jediny, co se vratil do Ceska. Tento fakt je nebyvale vyznamny. Jeho zivotopisna fakta si prectete nekde v ceskych novinach, urcite o tom budou psat dost. Prikladam radsi fotku Milana Paumera (ta se urcite v tom zglajchsaltovanem ceskem tisku moc vyskytovat nebude) jak stoji pred pomnikem III. odboji v Brne-Bohunicich, autorem je sochar Jan Kratochvil, reditel Muzea exilu a emigrace v Brne.

Jeste jednou bych rad zopakoval, ze byl jediny co se vratil do Ceska. Podivejte se na video tehle pisnicky Ziggy Horvatha - Infekce doby. Na zacatku a na konci je scena z budovy soudu na Smetanove ulici v Prerove (ja sam jsem tam prosim byl take vysetrovan a souzen), kde v casech 0:05 a 2:56 vynasi soudni policie za ruce a nohy belovlaseho muze, kdyz mu zretelne predtim ustedrila par stouchancu pendrekem. TO JE MILAN PAUMER - aby bylo jasno.

Tak zachazi vase vlast se svymi narodnimi hrdiny. A to mohl byt jeste rad, ze nelezel u zdi dablickeho hrbitova v neoznacenem hrobe.

Ja nevim a nemam poneti, kde bude Milan Paumer pohrben. Narodni hrdinove maji misto na slavnych hrbitovech - jako Vysehrad a tak. I kdyz s ohledem na kurevsky nevdecnou ceskou narodni povahu, Milan Paumer by mozna vzal zavdek i tou zdi dablickeho hrbitova. Hrdinu je tam vic nez na Vysehrade - urcite lepsi spolecnost.

Ross Hedvicek 22.7.2010

---

Zemřel ten třetí - Milan Paumer. Bojoval s bratry Mašíny proti komunistům

Dobrý den, já jsem Milan Paumer – ten třetí. Touto větou se lidem představoval člen někdejší odbojové skupiny bratří Mašínových, se kterými se v říjnu 1953 probojoval do Západního Berlína.

Včera Milan Paumer po dlouhé nemoci zemřel. Bylo mu 79 let. Pohřeb tohoto člena protikomunistického třetího odboje proběhne zřejmě v Poděbradech. Tam Paumer bydlel od roku 2001 poté, co se po desetiletích strávených v USA vrátil na stáří domů.

Činnost skupiny, která vedla s režimem ozbrojený boj, stále rozděluje společnost. Ocenil ho až Topolánek

Milan Paumer se nedožil toho, že by od prezidenta převzal státní vyznamenání. Senátoři přitom jej a bratry Mašínovy na toto ocenění navrhli letos už po šesté.

Václav Klaus se ale netají tím, že od něj trojice metál rozhodně nedostane. Paumer za to prezidenta kritizoval – podle něj Klausovi chybí odvaha ocenit lidi, kteří bojovali proti komunistickému útlaku. A prohlásil, že by si od něj medaili vlastně ani nevzal.

Na konci června dal Paumer HN jeden z posledních rozhovorů. "Já jsem panu senátorovi Liškovi říkal, ať to nechají být, vždyť Klaus nebude prezidentem věčně, tak vyznamenání dostaneme potom, o nějaké vyznamenání ostatně nejde," říkal Paumer v rozhovoru.

Paumera a Mašínovi neocenil ani předchozí prezident Václav Havel. Ten s bratry Mašínovými chodil v Poděbradech do školy. Jak se píše v knize Odkaz, kterou napsala dcera Josefa Mašína Barbara, Havel se neměl se svéráznými bratry příliš v oblibě. Po revoluci měl už jako prezident dokonce prohlásit, že by jim nepodal ani ruku.

Mašínovi a Paumera však v roce 2008 vyznamenal tehdejší premiér Mirek Topolánek, který jim předal premiérskou medaili.

20 tisíc policistů

Paumer se s bratry Mašínovými seznámil v roce 1942. Po komunistickém převratu v únoru 1948 založili ještě se Zbyňkem Janatou, Václavem Švédou a Ctiborem Novákem odbojovou skupinu. Tito tři méně známí členové skupiny bratrů Mašínových byli později popraveni.

Mladým odbojářům tehdy bylo kolem dvaceti let. Společně podnikali různé sabotážní akce, kterými chtěli poškodit nastupující komunistický režim.

Způsob, jaký volili, českou společnost v sympatiích rozděluje přesně napůl.

Podle dva roky starého průzkumu agentury STEM si 49 procent lidí myslí, že Mašínovi byli vrazi, zbylých 51 procent je přesvědčeno o opaku.

Skupina bratří Mašínových v září 1951 přepadla služebnu SNB v Chlumci nad Cidlinou, kde si chtěli opatřit zbraně pro své akce. Během přepadení zabili příslušníka SNB Oldřicha Kasíka. Totéž se opakovalo o pár týdnů později na služebně v Čelákovicích, kde Ctirad Mašín nejprve omámil chloroformem a poté podřízl strážmistra Jaroslava Honzátka.

Veřejnost Mašínovým vyčítá i zastřelení pokladníka Josefa Rošického, kterého v roce 1952 přepadli s autem vezoucím výplaty. Skupina tak získala 900 tisíc korun.

Proti nepříteli

V roce 1953 se Mašínovi, Paumer, Švéda a Janata rozhodli k útěku do Západního Berlína. Chtěli se tam připojit k americké armádě a s její pomocí odstavit československé komunisty od moci. Když na místě zjistili, že Američané žádný takový výpad neplánují, byli podle knihy Odkaz značně zklamáni.

Mladíci absolvovali devětadvacet dní dramatické cesty podzimním východním Německem, během které zalarmovali dohromady 20 tisíc příslušníků armády a Volkspolizei. Několik příslušníků Mašínových skupina během svého útěku zastřelila.

Do Berlína nakonec doputovali jen Josef a Ctirad Mašínovi a Paumer – ten s vážným průstřelem břicha. Janata a Švéda padli do zajetí německým policistům a poté byli v Československu popraveni.

Paumer i Mašínovi z Německa odjeli do USA, kde vstoupili do armády. Paumer byl poté vyslán jako voják do Koreje. Po návratu se Paumer živil jako dělník a taxikář, nikdy se neoženil.

Paumer i Mašínovi vždy výtky na své skutky odráželi. "Když bojujete proti nepříteli, nemůžete být lidumil. Tentýž přístup ostatně uplatňovali i komunisté po roce 1948," řekl Paumer v červnovém rozhovoru pro Hospodářské noviny.

Vizitky hlavních členů skupiny:

Milan Paumer (7. dubna 1931 - 22. července 2010) - Narodil se v Kolíně, od dětství žil v Poděbradech, kde se za války seznámil s Mašíny. Začátkem 50. let se s bratry účastnil sabotážních akcí, v roce 1953 se jim podařilo prostřílet si cestu do západního Německa. Paumer pak sloužil v americké armádě (byl třeba v Koreji). Na Floridě později pracoval v továrně na letecké motory, měl i vlastní kavárnu a vlastnil taxislužbu.

Od roku 2001 žil znovu v Poděbradech. Paumer, rozhodný odpůrce komunismu, se často vyjadřoval k českému veřejnému dění. Sám působil v Konzervativní straně, neúspěšně se například ucházel o mandát europoslance nebo krajského zastupitele.

Ctirad Mašín (11. srpna 1930) - Syn válečného hrdiny se nemohl smířit s komunistickým převzetím moci v únoru 1948. Nejprve se pokoušel o sabotáže, poté plánoval útěk z Československa. Ten však byl prozrazen a Ctirad strávil 22 měsíců v uranových dolech. Na podzim 1953 zastřelil dva východoněmecké policisty. Po pětileté službě v americké armádě podnikal společně s bratrem a Paumerem v Texasu, pak se osamostatnil. Ctirad podnikal v několika amerických státech, má dva syny a dceru. Nyní žije v Ohiu.

Josef Mašín (8. března 1932) - Mladší z bratrů, který dostal jméno po otci, sdílel osud se starším sourozencem. V srpnu 1952 přepadl auto s výplatami a při rvačce zastřelil pokladníka. Poté, co se dostal na Západ, sloužil stejně jako Ctirad v americké armádě. Po skončení vojenské služby nějaký čas žil a obchodoval v Německu v Kolíně nad Rýnem, oženil se a s manželkou Evou mají dvě dcery. V roce 1980 se rodina přestěhovala do Santa Barbary v Kalifornii.

Václav Švéda (26. dubna 1921 - 2. května 1955) - Pocházel z rolnické rodiny, o emigraci se dvakrát pokusil už po vzniku protektorátu. Podruhé se dostal až do Švýcarska, odkud jej ale vydali německým úřadům a Švéda se dostal do koncentračního tábora. Později se přidal k Mašínům, podílel se na sabotážích; krátce před útěkem přišla jeho rodina o statek. Při přestřelce s východoněmeckými policisty byl postřelen a zatčen. Popraven byl 2. května 1955 ve věku 34 let.

Zbyněk Janata (1. února 1932 - 2. května 1955) - Někdejší spolužák režiséra Miloše Formana z poděbradské internátní školy se přidal k bratrům Mašínům a zúčastnil se několika přepadů. Spolu s nimi se pokusil přejít do západního Německa, jako první z pětičlenné skupiny ale padl do rukou východoněmecké policie a byl vydán do Československa. Byl popraven ve stejný den jako Švéda jako třiadvacetiletý.

Ctibor Novák (25. října 1902 - 2. května 1955) - Strýc Josefa a Ctirada Mašínových z matčiny strany se podílel už na protifašistickém odboji a konec války jej zastihl v německém vězení. Po únoru 1948 se přidal k synovcům a jejich boji proti komunistickému režimu. Pomáhal bratrům Mašínovým v přípravách na emigraci a vzhledem k tomu, že byl taky voják, dodával jim i zbraně. V roce 1953 byl zatčen a po soudním procesu byl popraven také 2. května 1955.

Jana Machálková iHNed.cz 22.7.2010

---

Vyznamenání od Klause bych si nevzal, říká Milan Paumer

ROZHOVOR: Předzvěstí toho, jak tady budeme přijímáni, bylo hned mé první setkání po návratu do Čech, vzpomíná Milan Paumer, člen skupiny bratří Mašínů. "Cestoval jsem vlakem přes Cheb. Přišel český celník, chtěl pas a pak velmi sarkasticky řekl: Pan Paumer...? Vítáme vás!"

Do Západního Berlína se dostala pouze trojice Ctirad Mašín, Josef Mašín a Milan Paumer, kterého dvakrát zasáhly kulky východoněmeckých policistů.

Další dva členové skupiny, Zbyněk Janata a Václav Švéda, už takové štěstí neměli a po dopadení byli v Československu popraveni.

Milan Paumer (1931) se na rozdíl od bratří Mašínů do České republiky v roce 2001 vrátil natrvalo. Nyní vyšla další kniha týkající se útěku pětice mužů do Západního Berlína v říjnu 1953. Jedná se o zprávu sepsanou na konci padesátých let trojicí, která se do Západního Berlína dostala - Ctiradem Mašínem, Josefem Mašínem a Milanem Paumerem. Knihu Cesta na severozápad vydalo nakladatelství Academia.

HN: Začněme tím, co se neustále v souvislosti se skupinou bratří Mašínů opakuje a co vám bývá vyčítáno: Bylo nutné při přepadech zabít policisty a pokladníka?

My jsme chtěli bojovat proti komunismu. A k tomu, pokud jsme chtěli opravdu něco dělat, jsme potřebovali zbraně. A jak se k nim dostat? To jsme znali z války. Ale když ukradnete armádě nebo policii zbraně, tak nemůžete držet nějaké rukojmí, protože ti by vás nakonec prozradili, a neměl byste nic. Tomuhle plno lidí nechce rozumět. Proto ti policisté a pokladník museli zemřít.

Kdyby tehdy nezemřeli oni, tak bych tady dnes neseděl. Znal byste náš příběh jenom z Třiceti případů majora Zemana. My jsme rozhodně třídní boj nevyhlásili, ten vyhlásili komunisté. A ti také popravovali, zavírali, pořádali monstrprocesy. Nejvíc nás tehdy rozčílila poprava generála Píky a Milady Horákové. Tohle se ženským nedělá... Když někdo vyhlásí třídní boj, tak co máte dělat? Házet po něm švestkové knedlíky? I proto jsme po útěku do Západního Berlína vstoupili do americké armády.

HN: Ale pak jste z ní zas odešli. Byl to projev deziluze, protože jste viděli, že americká armáda do východní Evropy vtrhnout nehodlá?

Dá se to tak říci. Nejdřív po nás v Německu chtěli, abychom byli agenti-chodci, ale to jsme odmítli. Chtěli jsme dělat něco jiného a měli jsme o tom poměrně jasnou představu. Nechtěli jsme nosit nějaké zprávy, my jsme věděli, koho tady odpravit. Zkrátka jsme věděli, jak se v těch situacích chovat, uměli jsme být nesmlouvaví.

HN: Stále se ale také opakuje, že byste měli alespoň dnes v souvislosti s těmi zabitými lidmi projevit určitou lítost.

Když bojujete proti nepříteli, nemůžete být lidumil. Tentýž přístup ostatně uplatňovali i komunisté po roce 1948. Když jsem přijel poprvé do Čech, před osmi lety, tak to nebylo lehké. V novinách psali, že se vrátil mašínovský vrah a že by někdo měl zavolat policii. Tehdy jsem se držel především mezi bývalými politickými vězni, kteří říkali, že je škoda, že jsme jich tenkrát nezabili víc. Co provedli komunisté po našem odchodu se zatčenými Zbyňkem Janatou, Václavem Švédou a dalšími lidmi?

HN: Jak se útěk dotkl vaší rodiny?

Pánbůh situaci vyřešil, protože můj otec v roce 1955 zemřel na infarkt. Odvezli ho do nemocnice a tam ho nechali zemřít. Bylo mu přes padesát, a to už se náročné zákroky neprováděly, už člověka neléčili... Bratr byl o osm let mladší, takže když jsem odcházel, bylo mu teprve čtrnáct. Nijak ho neperzekvovali, ale samozřejmě pak nemohl jít na školu, na kterou by chtěl.

My jsme věděli, že se to našich rodin dotkne, ale kdybyste se pořád ohlížel, tak byste nemohl dělat nic... Už několikrát jsem Pepkovi Mašínovi říkal, že ani neví, co pro mě udělal, když za mnou tehdy na vojnu do Martina přijel a zeptal se, jestli jdu s nimi. Mohli se přece s Radkem rozhodnout, že půjdou do Berlína jen sami dva.

HN: Vždycky, když čtu o vašem raném životě v Poděbradech, tak mám pocit, že jste jen běhali, sháněli zbraně a nenáviděli komunisty. Zajímaly vás třeba taky holky, hráli jste fotbal?

Fotbal jsme moc nehráli, ale s holkama jsme chodili, hlavně jsme s nimi jezdili na chaty do Krkonoš. Zájem o holky nás rozhodně neminul, ale zas tolik jsme tomu holčičkaření nepropadali. A taky jsme museli být opatrní, protože holky se přece pořád na všechno vyptávají, všechno chtějí vědět.

HN: Utíkali jste v říjnu. Kdyby byla možnost, jaké období by podle vás bylo k útěku nejvhodnější?

Na jaře nebo v létě, bylo by více zeleně, a tak bychom se snáze schovávali. A taky by se dalo najít víc jídla. Ale člověk si holt vždycky nemůže vybírat. Chudáci Vašek a Zbyňa... Radek v Cestě na severozápad třeba píše, že nikdo neví, co se dělo při přestřelce na nádraží v Uckru se Zbyňkem. Já byl ale tehdy pořád za ním, v té místnosti i potom, když jsme prchali ven a sbíhali po schodech... Pak ale zřejmě zpanikařil a utíkal pořád dál, bez toho, aby se zajímal, kam běželi ostatní.

HN: Rukopis Cesty na severozápad psal Ctirad Mašín. Nakolik se tedy vaše vzpomínky rozcházely?

My jsme se dohadovali pořád. Ten text Radek sepsal ještě poměrně brzy poté, co jsme odešli, ale zároveň to bylo v době, kdy jsme byli v americké armádě a měli dost času na to, abychom si zážitky nechali projít hlavou, a hlavně se o nich bavili. A neshodli jsme se často - stačí, že se jeden zrovna dívá doprava a jiný doleva, a už máte odlišný pohled na věc. Byli jsme ale ještě mladí, tak nám paměť fungovala dobře, a byli jsme na to tři, takže jsme zachytili spoustu detailů.

HN: Co říkáte tomu, že knihu Oty Rambouska Jenom ne strach o vašem útěku do Západního Berlína odmítl na konci osmdesátých let Josef Škvorecký vydat a že Václav Havel již předtím Josefu Škvoreckému v dopise o rozhovoru Oty Rambouska se Ctiradem Mašínem v časopise Západ píše: "Snad jen to bych mohl říct, že mi přecházel mráz po zádech, když se na stránkách Západu můj dávný spolužák kasal tím, kolik lidí zabil."

My pro Vaška Havla a jeho kamarády moc sympatií nemáme. Oni ať si říkají, co chtějí. Tohle, co napsal, by nikdy žádnému politickému vězni z padesátých let neřekl... I když ony jsou taky dvě skupiny politických vězňů. Jedna je radikální, to jsou opravdoví chlapi, co byli léta zavření, a pak je tady paní Kavalírová, manželka komunistického soudce, která byla ve vězení jen dva a půl roku - a podívejte, co z ní je. Dostává od Klause vyznamenání...

HN: Vy jste psal, že byste vyznamenání z rukou současného prezidenta nechtěl.

Jistě, já bych si ho nevzal. Letos nás navrhovali popáté. Já už jsem panu senátorovi Liškovi říkal, ať to nechají být, vždyť Klaus nebude prezidentem věčně, tak vyznamenání dostaneme potom, o nějaké vyznamenání ostatně nejde. Důležitější je, že teď vyšla Cesta na severozápad.

HN: Zamlouvaly se vám předchozí knihy o vašem útěku do Západního Berlína?

Ota Rambousek psal Jenom ne strach podle rukopisu, který nyní vyšel v Cestě na severozápad. Ovšem Josef Škvorecký to odmítl vydat, a tak se to objevilo až v roce 1990 v Praze. Důležité bylo, že když vyšel Jenom ne strach, ale i další knihy, tak už lidé nebyli v odsudcích tak radikální, už byli přístupní dialogu.

HN: Jak se na vás tedy dnes vaši poděbradští sousedé dívají?

Teď už je to v pořádku, ale když jsem přijel, tak jsem tam měl kamarádů jen málo. A ti mi taky říkali, že někteří lidé by mě rádi viděli oběšeného... Jeden dědek na mě pak v Poděbradech na náměstí taky řval, že jsem vrah, a chtěl mě dokonce bouchnout holí do hlavy. Naštěstí jsem včas uhnul a pak jsem mu povídal: "Dědo, já vím, že seš blbec, ale někdo jinej by to třeba vědět nemusel."

HN: Co vás při návratu do Čech nejvíce překvapilo?

Že ti syčáci v Poděbradech po mně chtěli, abych si dělal znovu řidičák. Přitom já v Americe dvacet let provozoval taxislužbu. Navíc, já byl tehdy, když jsme ještě v Československu sháněli zbraně, jediný, kdo mohl řídit, kdo měl oprávnění. Byl jsem řidičem naší skupiny - tu sanitku i další auta jsem řídil já.

HN: Myslíte, že Cesta na severozápad nějak posune debatu o činnosti vaší skupiny?

Určitě, protože tady se teď už dá napsat všechno. Tehdy, když o nás psal Ota Rambousek, to ještě nešlo. Bylo zapotřebí, aby Cesta na severozápad vyšla. Doufám, že to lidi budou číst, aby si mohli konečně udělat názor sami. Aby viděli, kdo byl kdo.

HN: Snažíte se tedy ještě pořád přesvědčit všechny o tom, že jste nedělali nic špatného, nebo jsou vám lidi, kteří vás považují za vrahy, lhostejní?

Když mi někdo řekne, že jsme vrazi, tak mu odpovím otázkou: Víš vůbec, o čem mluvíš?

Rozmlouval: Ondřej Horák iHNed.cz 21.6.2010

---

Paumer o sobě a Mašínech: Nejsme žádní vrazi

Milan Paumer, muž, který se v 50. letech společně s bratry Mašínovými probil z komunistického Československa do Západního Berlína, odpovídal na otázky HN.

Spolu s bratry Mašínovými se v 50. letech probil z komunistického Československa do Západního Berlína. Premiér Mirek Topolánek mu teď, stejně jako Ctiborovi a Josefu Mašínovi, předává premiérskou medaili.

Topolánek v USA vyznamenal oba Mašíny, čtěte ZDE

Jak po letech hodnotí svůj čin? Na to odpovídal HN Milan Paumer, který se jako jediný z trojice uprchlíků před lety vrátil do rodné země.

HN: Co říkáte na rozhodnutí premiéra vyznamenat bratry Mašínovy?

Já jsem nadšený. Minulý rok těsně před volbami jsem se díval na televizní debatu s Topolánkem. A ten tam řekl, že chce uzákonit třetí odboj, postarat se o všechny politické vězně. A já si řekl: Sakra, tak to tedy dokaž po volbách. A tohle je známka toho, že nemluvil do vzduchu. Je to podle mne znamení, že se v Česku něco děje - víc lidí si uvědomuje, co to komunismus byl, co se dělo v 50. a 60. letech.

HN: Ovšem podle průzkumů vás má pořád více než polovina lidí v zemi za vrahy.

Nazývat nás vrahy? Za co? My jsme sáhli po zbraních až v 50. letech. A víte proč? Protože už bylo 85 justičních vražd. Počínaje Píkou a Miladou Horákovou.

Oni přeci komunisti vyhlásili třídní boj. A vyhlásit válku, to přeci znamená, že musíte mít nepřítele. No tak my jsme na to přistoupili a stali jsme se nepřáteli. Oni měli bouchačky, tak jsme si je obstarali také. A už to šlo.

HN: Takže je vám jedno, co si o vás vaši odpůrci myslí?

Zeptejte se kteréhokoli politického vězně, co si o nás myslí. A víte, co vám řekne? Jo, to byli frajeři, hrdinové. Kdo prošel 50. léty, vidí to úplně jinak. Když se s těmi chlapy potkám na nějaké pietní vzpomínce, klepají mi na ramena: Kluci, v lágru jsme měli načerno rádio a když jsme slyšeli, že jdete do toho Berlína, fandili jsme vám a doufali jsme, že jich postřílíte ještě víc.
Navíc spousta lidí tady je neinformovaná. To jsou lidi, čtyřicátníci, kteří nemůžou nic vědět o tom, co se dělo v 50. letech. A pokud se to ani nesnaží dozvědět třeba z knížek, tak se debat, jestli jsme vrazi nebo ne, nemůžou účastnit.

HN: A co úplně mladí?

Podívejte, já jezdím po gymnáziích a vysokých školách a dělám besedy - třeba i dvě tři za týden. A často se nás ptají, jestli jsme museli ty dva policisty zlikvidovat. A já říkám: berte v úvahu, že jsme to dělali v 50. letech, představte si, že zažijete všechen ten útlak a politické vraždy. Tak co jsme mohli dělat?

Rozmlouval: Vojtěch Blažek, ol iHNed.cz 28.2.2008