Vladimír Hučín - Chci právo i pro Vás!

Zbraně nalezené při domovní prohlídce u Hučínů v roce 1983. Fotografie z trestního spisu. Ve filmovém dokumentu "Sametoví teroristé" se mne Iva Škrbelová při hraném výslechu na polygrafu (detektoru lži) ptá, zda jsem v minulosti někoho zabil. Já jsem jí odpověděl vyhýbavě s tím, že bych na tuto otázku raději neodpovídal. Když se před lety David a Vlastík rozhodli, že napíšou knihy o mé odbojové činnosti, tak jsem byl nejprve trochu překvapen, ale i potěšen. Bohužel tenkrát ještě nebyl schválen Zákon o 3.odboji a já od listopadu 1989 do r.2006 bojoval o úplnou rehabilitaci bez tak zvaných zbytkových trestů za nedovolené ozbrojování, použití výbušnin a zmocňování se zbraní. To se mi povedlo až u Ústavního soudu ČR (8.3.2006). V době, kdy jsme dávali dohromady knihy "Není to o mně, ale o nás" a "Hrdinům se neděkuje", jsem proto raději zamlčel jednu významnou okolnost. Karel Zejda, který mi pro můj odboj dodával (nejen) munici, mi radil, abych o tom raději nemluvil, neboť Zákon o 3.odboji dle něj nikdy nebude uznán. No a on zemřel a za pár dní byl ten Zákon na světě... Jistě pochopíte, že jsem ani ve snu neuvažoval o tom, že jednoho dne za svoji odbojovou činnost získám po tom všem i status válečného veterána 3.odboje, ale stalo se. [Od Karla Zejdy staršího a od jeho syna (téhož jména) jsem od r. 1973-74 dostával zbraně a munici. Jednalo se nejméně o 10 kusů pistolí a 3 kusy revolverů z období války. V r. 1971-3 jsem asi 3 kusy pistolí dostal také od bývalého odbojáře Františka Lančíka, po kterém je nyní pojmenována ulice, kde bydlím. Lančík se znal se Zejdou a já měl od něj doporučení.] V rámci III.odboje je s mým jménem dokumentováno 41 odbojových akcí, jejichž cílem bylo zničení vitrin, propagujících vedoucí úlohu KSČ, nerozborné přátelství se SSSR, důležitost LM, SČSP s připomínáním významných výročí komunistické ideologie. Vitriny byly úspěšně ničeny pomocí výbušnin a třaskavin. V několika případech byl také použit termit. Se získáváním chemikálií na tyto akce pomáhal Karel Maier. V r. 1975 jsem měl vypracovaný postup na výrobu tak zvaného "organického peroxidu, kterým jsem úspěšně likvidoval i vitriny, které byly vyrobeny i z plechu o síle 3 mm. [Karel Maier se dnes zabývá prodejem vlasové galanterie. Na mé doporučení si požádal o uznání odporu - odboje proti komunismu. Mému návrhu se nejprve bránil s tím, že by nechtěl projít podobným martyriem jako já, ale potom s tím souhlasil. Nedávno mi s dojetím mi sdělil, že jeho činnost byla dle svědectví a dalších důkazů po třech letech konečně uznána, a tak že ocenění dostane. Z toho mám velkou radost. Mnohem větší, nežli z uznání ve věci Ladislava Brázdy.] Akce z konce října r. 1974, o které teď budu mluvit, byla jiného charakteru. Tehdy jsem se rozhodl zaútočit na vojenská vozidla SSSR, která spolu s dalšími převážela z vojenského letiště v Bochoři u Přerova v nočních hodinách nějaké zřejmě tajné zbrojní zařízení do vojenského teritoria Libavá. Mělo se jednat o nějakou součást pro jaderné zbraně. Informaci o průjezdu vojenské kolony sovětských vojáků jsem získal, jak jsem již v knize popsal, od svého známého, příslušníka SNB, Karla Bagára. [Příslušník SNB Karel Bagár mi sděloval některé detaily z vyšetřování mých útoků, varoval před rozmístěním bezpečnostních složek a také sděloval zuřivé reakce vedoucích představitelů SNB. Karel Bagár zemřel v r. 1992. Po 17.listopadu 1989 jsem jej chtěl dosadit na nějaké vedoucí místo u PČR v Přerově. Občanská komise Přerov, které jsem byl předsedou mu vyslovila uznání za statečnost. Karel Bagár byl v r. 1984 od SNB přemístěn asi na 2 roky k ostraze vězňů na stavbě. Jednalo se o uvězněné za nedbalostní trestné činy. V závěru 80 let. byl u jmenovaného zjištěn nádor na mozku. Po r. 1989 se jeho zdravotní stav po operaci zlepšil, ale v průběhu r. 1991 došlo ke zhoršení a následně ke smrti. StB k jeho osobě prováděla řadu úkonů s cílem prokázat, že se nějakým způsobem podílel na mé trestné činnosti. Bohužel díky Vlastimilu Švédovi se to málem podařilo. I můj spoluobviněný Ladislav Brázda v tomto směru selhal - nevydržel výslechy a StB sdělil některé informace o kontaktech Karla Bagára na moji osobu. Karel Bagár nejen, že mi předával informace z prostředí SNB, ale také dodával munici a to především v ráži 7.65 a 6.35. Jednalo se nejméně o 1000 kusů střeliva. U Ladislava Brázdy mi vadí to, že selhal při výsleších. Po dvou dnech začal mluvit a tím ohrozil nejen mne, ale i celou řadu dalších osob. Díky němu se našly zbraně, byl objasněn útok výbušninou na A.Mikeše a mnoho dalšího, včetně fingované loupeže pušky. Výkon trestu byl L.Brázdovi zkrácen a to za podivných okolností. Já o tom hovořil s pracovníky MO, kteří v této věci opakovaně přijeli za mnou do Přerova. Při tom mi sdělili, že "na lékařských vahách jsme vážili pro a proti a bylo to tak těsné, že nic těsnějšího jsme neměli". Hodně mi vadí, že Brázda po výkonu trestu vlezl k jehovistům, což byla, jak jsem později zjistil, taková pokusná akce StB. Brázda potom byl pro další odbojovou činnost naprosto nevhodný. Tedy s rehabilitací problém u něj nemám, ale s uznáním odboje a odporu ano. Já myslel, že prostě pochopí, že StB měla po jeho výstupu z vězení zájem o to, aby se stal jehovistou. Pokud jste četli knihy, tak já to tam popisuji.] V knihách jsem tuto akci popsal tak, že jsem se po zastavení vojenské kolony u městského hřbitova v Přerově k této koloně ve tmě připlížil a poté jsem přeřezal pancéřovou hadici, která byla mezi automobilem a přívěsem. Při této akci došlo k úniku oleje, což vyvolalo hluk. V knihách už nebylo to, že tato okolnost vzbudila pozornost dvou nedaleko stojících "regulovčíků", kteří okamžitě reagovali a přišli na místo poškození. Já se rychle doslova odplazil s cílem dostat se za zídku nedalekého hřbitova, ale dosal jsem se jen k zídce, přes ni už jsem to nestihl. Tenkrát byla mlha, ale regulovčíci měli silné baterky a podle polehlé trávy zřejmě zjistili, že tráva mohla být ušlapána tím, kdo poškození hadice provedl. Já už jsem jenom zaslechl natažení závěrů od jejich kalašnikovů a povel "idi vperjod". Přeskočit zídku hřbitova se mi již nepodařilo, regulovčíci svítili kolem sebe baterkami a já musel zůstal přikrčen mezi téměř metr silným topolem a zídkou hřbitova. U této akce jsem měl s sebou jistého Vlastimila Hrabala, který vše pozoroval ze hřbitova, skrytý za hřbitovní zídkou a křovinami. [Vlastimil Hrabal byl zaměstnán jako zámečník v Přerovských strojírnách až do r. 1993. Měl vrozenou vadu související s játry a ledvinami. V důsledku toho nebyl na vojně, neboť tento jeho zdravotní handicap se postupně zhoršoval. Zemřel v r. 1995 na zmíněné zdravotní potíže. Od střetu se sovětskými regulovčíky se již nechtěl se mou setkat. Po 17.listopadu se již bál méně a ke kontaktu došlo. Byl z tehdejší akce velmi vystresovaný. Jeho otec byl fanatickým členem - funkcionářem KSČ v ČSD (dráhy). Matka V. Hrabala mi po smrti svého syna sdělila, že se jí Vlastimil někdy v polovině 80.let se vším svěřil. Byla z toho prý v šoku, ale když jsem jí popsal okolnosti, tak svůj kritický postoj k usmrcení regulovčíků zmírnila. Prý, kdyby se to ale dozvěděl její manžel, tak by Vlastíka zabil a to prý doslova.] Na tuto diverzní akci jsem se předem připravoval a pro všechny případy jsem se vyzbrojil pistolí maďarské výroby Fémaru cal. 9mm a italským samopalem Beretta cal. 9 mm Para. Tyto zbraně (z druhé světové války) jsem měl obvykle ukryty na nedalekém židovském hřbitově a také v jedné hrobce na městském hřbitově. Pistole Femaru 37 M na krátký náboj 9 mm (Browning) měla tak zvanou dlaňovou pojistku. [Přiložená fotografie byla součástí mého pozdějšího trestního spisu. Tam je tato pistole vyfocena po nalezení v podzemí mého domu, k čemuž došlo díky tomu, že můj komplic v r. 1983 nevydržel výslech na StB v Ostravě a prozradil úkryt. Tam našli bohužel i ostřelovací pušku Springfield cal.30-06.] Samopal byl Beretta vz.38/42. V mém případě zbraň neměla pažbu. Dle svědectví mého otce ta pažba byla natolik ohořelá, roztřískaná, že její zbytek bylo nutno odstranit. To se stalo někdy krátce po válce. Jinak se s tím samopalem dalo normálně střílet. Není to sice nijak pohodlné, ale tu dávku lze vypustit. Chybějící pažba ale zase umožňovala snadnější ukrytí zbraně. Výhodou byla i tak zvaná úsťová brzda. To jsou ty "zářezy" na konci hlavně. Prostě část tlaku plynů působí proti zdvihnutí hlavně, což je přirozená reakce. Tento samopal nikdy nebyl nalezen. Ve věci samopalu - Beretty existují jen svědecké výpovědi (Švéda, Mráček a další). Prostě samopal ze mne nevymlátili a také jsem měl i trochu štěstí, že ho nenašli. Hodně pomohl Karel Maier, který pro mne dělal bedny z nerezavějící oceli. V těchto krabicích - bednách byly ukrývány zbraně. Bedny byly se zbraněmi zakopány - ukryty na hřbitovech, ale v případě pušky a pistole i v podzemí mého domu. Takovou bednu se zbraní můžete ukrýt třeba i do hnoje. Samozřejmě, že musí mít dobré těsnění. [Existují osoby, které popsaly okolnosti kolem samopalu. Pátráním po samopalu byly pověřeny snad všechny složky SNB. Po tom samopalu dodnes pátrám i já. Po návratu z výkonu trestu jsem zjistil, že nebyl v úkrytu, kde jsem ho měl. Domnívám se, že jej někam přemístil můj otec, který ale v průběhu mého věznění zemřel. Tato okolnost mne velmi zaměstnala. Také podezírám někdejšího příslušníka SNB Hynka Vykoukala, že se k samopalu dostal. To by bylo ale na delší povídání. Když jsem byl u BIS, tak jsem na zdi jeho detektivní agentury "Diskrétnost" viděl uřezané konce hlavně samopalu Beretta. Na agentuře Diskrétnost jsem operativně pracoval již od počátku svého nástupu k BIS, tedy od r. 1991.] Zpět k akci: Když již bylo jisté, že mne sovětští regulovčíci dostanou, rychle jsem se vyklonil z úkrytu za stromem a ze vzdálenosti asi 5 metrů jsem na ně vypálil dávku ze samopalu. Blíže stojící regulovčík okamžitě padl na zem a druhý, který byl asi o jeden metr vzdálen, se také sesunul k zemi, ale ještě stačil vystřelit. Jeho střelba zasáhla horní část zídky. V zásobníku jsem měl 21 nábojů cal. 9mm Para s ocelovým jádrem. První náboj byl upraven pro zvýšenou ranivost. Náboje jsem měl od Karla Zejdy. Jsem přesvědčen, že ze vzdálenosti, na kterou jsem proti regulovčíkům vystřelil, byli oba smrtelně zasaženi všemi náboji. K těm zneutralizovaným regulovčíkům nutno zmínit, že jsem neviděl jejich úmrtní listy. Za několik minut po akci houkala sanitka a bylo zřejmé, že přijela na místo střetu. Dle dalších informací kolona vozidel asi po 15 min. odjela. Jsem přesvědčen, že blíže stojící regulovčík byl usmrcen okamžitě. U něj byl zásah i do hlavy, helma mu spadla a část lebky, zřejmě po zásahu upraveným nábojem, doslova uletěla. Druhý, který stál asi o metr dále, také po mém výstřelu okamžitě padl na zem, ale na zemi se pohyboval a chroptěl. Tak trochu mi to připomínalo, jako kdyby cvičil kliky. To byl ten, který stačil vystřelit dávku ze svého samopalu, ale zasáhl horní okraj zídky hřbitova. Na zemi ležely jejich baterky, které svítily a částečně osvětlovaly místo akce. K té samotné střelbě na regulovčíky bych doplnil, že já jsem na ně vypálil v pozici klečícího střelce. Dobře si pamatuji, jak jsem klečel za topolem u hřbitovní zídky. Bohužel si také pamatuji, že za tím stromem byly výkaly a já v tom fofru do nich zaklekl. Pokud bych stál, tak palba vzdálenějšího regulovčíka by mne s největší pravděpodobností zasáhla v místě ramen, krku a hlavy. V této výšce byla hřbitovní zídka zasažena. Po výstřelu jsem okamžitě přeskočil zídku. Vlastimil Hrabal byl z dané situce doslova šokován, měl velký strach. V průběhu okamžiku, kdy jsem se ještě stačil odplížit za strom, tak on, krytý hřbitovní zídkou, na něco šlápl, což vydalo praskavý zvuk, který museli regulovčíci slyšet. Dal jsem mu pokyn, aby okamžitě zmizel. Já jsem utíkal k místu, kde jsem na vedlejším, nedalekém židovském hřbitově ukryl samopal. To bylo asi po 5 minutách a to začala houkat sanitka. Já samozřejmě nevím, co všechno se dělo po mém útěku z místa střelby, neboť jsem musel co nejrychleji ukrýt samopal a pistoli, ale byl to cvrkot. Pro ně bylo nejhorší to, že neměli pachatele! Ráno v 5.30 hod. při cestě na autobusovou zastávku, odkud jsem odjížděl do práce v Přerovských strojírnách, bylo okolí místa mého útoku obklíčeno vojáky SSSR a také tam byly automobily Veřejné bezpečnosti. Asi za 3 dny jsem byl odvezen z práce na StB k výslechu, ale tam se mne ptali jen kde jsem byl v noci a tak pod. Vyslýchali i mé rodiče. Ti potvrdili, že jsem byl doma, že jsem měl chřipku. V té době jsem byl nachlazený, ale do práce jsem chodil. Ovšem při výslechu to rodiče uvedli tak, že jsem prostě šel brzy spát, abych se vypotil a tak pod. a já to samozřejmě potvrdil. Výrazněji podezřelým ze zastřelení regulovčíků jsem se stal až v r. 1976, kdy jsem byl zatčen a dán do vazby StB v Ostravě. Při výslechu můj spoluobviněný Vlastimil Švéda do protokolu StB uvedl, že jsem se chystal zastřelit nějakého regulovčíka. V průběhu toho vazebního vyšetřování byli při výslechu přítomni i 2-3 pracovníci KGB. Při výslechu jsem byl vyšetřovateli opakovaně udeřen nejen pěstmi, ale i mlácen po hlavě trestním spisem a telefoním seznamem. Po těchto výsleších jsem krvácel z nosu a z úst. Použití psychofarmak jsem popsal v knize. Při předvádění k výslechu jsem byl opakovaně udeřen obuškem, srážen na schodech a při tom mi byl poškozen chrup. V té době jsem byl obviněn z mnoha trestných činů, ale StB se podařilo prokázat mi jen nedovolené ozbrojování. Výslechu na StB v Ostravě se účastnily osoby - muži, kteří hovořili naprosto zřetelně mezi sebou rusky. Naši příslušníci StB (vyšetřovatelé) jako např. Jan Zuzka, Jan Úlehla, Jan Stryk, Ferdinand Paroulek a další, se ani netajili, že se jedná o sovětské soudruhy od bezpečnosti. Dva z těchto vyšetřovatelů mezi sebou rusky hovořili jednoznačně. K nim přicházel a odcházel ještě jeden, který mluvil velmi tiše a já nemohu potvrdit, že mluvil rusky, chvílemi se mi zdálo, že tiše hovořící muž mluví slovensky. Tito rusky mluvící muži mne nikdy neuhodili, to praktikoval hlavně Úlehla se svými poskoky. Vlastimil Švéda byl v r. 1976 mým spoluobviněným. V průběhu vyšetřování na StB v r. 1976 začal asi po týdnu výslechů spolupracovat s StB (jak záznamy ukazují, byl v evidenci StB už od roku 1975). V 80. letech byl veden u StB pod krycím jménem "Slávek". Akce "Skříňka" byla pro StB a pro stranické vedení KSČ noční můrou. V r. 1976 Švéda selhal na celé čáře. Měl jsem obrovské štěstí, že v říjnu r.1974 měl úraz a byl doma. Já ho na tu akci ve věci útoku na vojenskou kolonu SSSR chtěl vzít. To bychom dnes nekomunikovali. [Vlastimil Švéda (spolupracovník StB) je údajně v důchodu. Byl řidičem kamionu a nejčastěji jezdil do Ruska. V květnu t.r. byl pracovníky Ministerstva obrany ČR vyzván k výslechu ve věci šetření okolností z protikomunistických akcí ze 70 a 80.let. Na výzvu opakovaně nereagoval, nedostavil se a tak s největší pravděpodobností bude předveden. Naposledy byl spatřen v dubnu, ale místo jeho pobytu mi není známo. Švéda byl využit i v případě mého zatčení PČR (ÚOOZ) také v r. 2001 jako svědek pro potřeby obžaloby. Jeho "zásluhy" podrobně popisuji ve své knize. U soudu vypověděl, že pro mne v r. 1999-2000 vyrobil bombu. Na fotografii ze 7.10.2003 (v příloze) Vlastimil Švéda na chodbě Okr. soudu v Přerově popisuje sdělovacím prostředkům, jak "pro mne vyráběl bomby a jaké vražedné akce jsem chystal".] K zastřelení regulovčíků se StB vrátila v r. 1983 po tom, co jsem zorganizoval bombový útok na agenta StB a KGB Antonína Mikeše. V průběhu mého opětovného vazebního vyšetřování na StB v Ostravě byl vyslechnut mimo jiné i svědek a to jistý Jiří Mráček, který do protokolu StB sdělil, že u mne v bytě před lety viděl samopal, který byl ukrytý v klavíru. Já vše popíral. Při těchto výsleších docházelo často k násilí, ale akci, při které jsem v sebeobraně zastřelil vojáky okupační armády SSSR, se vyslýchajícím nepodařilo mi prokázat. Já tuto okolnost sděluji až nyní a to i z toho důvodu, že jsem dospěl k názoru, že o zastřelení regulovčíků v r. 1974 bych měl informovat. Když už zmiňuji rok 1983, tehdy v prosinci, krátce po zatčení, mne z vazby na StB Ostrava vezli v noci do Přerova, kde mimo jiné byl proveden na StB výslech detektorem lži. Tu akci tenkrát řídil pplk. JUDr. Miloslav Neděla. Před tímto výslechem zajeli na místo, kde jsem zastřelil ty dva regulovčíky. Byla tma, asi 3.00 hod. ráno, trochu sněžilo a já tušil o co jim asi jde. Měl jsem potíže vystoupit z auta, neboť jsem měl "medvěda" a také pouta i na nohou. To už jsem měl na sobě několik modřin od úderů obuškem. Neděla na mne řval s pistolí v ruce: "Poznáváš to tady, ty zmrde, ty zkurvysyne!?" Já dělal, že nechápu o co jim jde. Nacpali mne do auta, já se praštil do hlavy. Po asi 10 minutách mne vezli na StB v Přerově a tam za pomoci jejich lidí-lékařů pokračovaly výslechy na polygrafu. Možná mi to nebudete věřit, ale pokaždé když jdu, nebo jedu kolem, tak si na to vzpomenu. [Plk. JUDr. Miloslav Neděla vystudoval v r. 1982 v SSSR kurs pro vyšetřovatele při VŠ KGB F. E. Dzeržinského v Moskvě. Potom byl zařazen do kádrových rezerv, specializovaných pro náčelníky StB a u nás vedl speciální operace StB řízené KGB, mimo jiné i výslechy ve věci komunistického básníka J. Šavrdy. Tento Neděla měl utkvělou představu, že mne dostane na provaz, s čímž se také v průběhu výslechů v r. 1983-84 netajil. Já byl v r. 1983-84 v průběhu vazebního vyšetřování na StB v Ostravě několikrát Nedělou udeřen. On to byl násilník, přezdívaný svými kolegy "Prase". Antonín Mikeš zemřel dne 5.prosince 2010 a to tak, že ve své stolařské dílně v Čechách-Domaželicích u Přerova v soustruhu na dřevo zanechal utahovací klíč, soustruh zapnul a z upínací hlavy tento klíč vlivem rotace byl vymrštěn a zasáhl hlavu jmenovaného, který na následky toho zemřel. A.Mikeš na konci 70 let začal spolupracovat s KGB Olomouc. Při tom došlo z jeho strany na předání stížnosti na StB. A.Mikeš při jednom z pohovorů uvedl, že KGB ho v podstatě chránila před StB. U StB bylo několik příslušníků, kterým údajně A.Mikeš u KGB zajistil problémy. S Jiřím Mráčkem mne pojil zájem o posilování. Mráček byl vyslechnut jako svědek a při své výpovědi uvedl, že v mém bydlišti jsem mu ukázal samopal. Jeho svědectví pro mne bylo velmi nebezpečné, neboť StB informoval o samopalu, který jsem mu svého času skutečně ukázal. Dnes je Jiří Mráček vdůchodu. Tento někdejší mistr ČR v kulturistice z počátku 80.let byl odchovancem sportovního oddílu SNB - Rudá hvězda. Když jsem se ho po r. 1989 ptal, proč StB sdělil tak závažné informace o samopalu, tak odpověděl, že "manželka chtěla čtyřpokojový byt a tak si chtěli pomoci"(!!!). Na základě jeho výpovědi tento čtyřpokojový byt nakonec skutečně dostal a bydlí v něm dodnes. Myslím si ale, že postupem času si své postoje začal uvědomovat a v současnosti to řeší značným požíváním alkoholu a je to o něm veřejně známé. Řekl bych, že je z něj troska. V r. 1971 jsem již byl soudně trestán za narušení slavnostní schůze KSČ a v důsledku toho mne v Přerově v žádné posilovně nechtěli, neboť tyto sportovní oddíly spadaly pod SNB (Rudá hvězda) a nebo pod ČSLA (Dukla). O jisté možnosti jak toto změnit se pokoušel Karel Bagár, ale nakonec měl sám z toho problémy, byl opakovaně vyslýchán a byla mu snížena hodnost. To byl také důvod, proč jsem si posilovnu vybudoval ve svém trvalém bydlišti.] Co mne na celé věci nejvíce zaujalo bylo to, že tento útok na sovětské regulovčíky nikdy nebyl medializován. Krátce po útoku se mezi lidmi pouze tvrdilo, že se tam stala nějaká nehoda. [Když jsem zorganizoval pumový útok na Mikeše (Eliáše), tak se o tom také nikde nepsalo. Dokonce šly bezpečností šířené informace, že tam vybuchl propanbutanový vařič!] Popisovat zmiňovanou akci není jednoduché. To někdy v r. 1993-4 se jistý advokát Pálka, který mne zastupoval ve věci zbytkových trestů, celkem odvážně postavil k mé činnosti, ale kladl mi na srdce, abych např. útok výbušninou na Eliáše a další podobné akce v žádném případě nepřiznával, abych akci s ostřelovací puškou nepřiznával a ani ostatní činy. Pouze § 100 a § 104. On měl jisté styky i na prostředí bývalé StB a jednou mi naznačil ty dva regulovčíky s tím, že on by to schvaloval, ale že se k tomu nikdy nesmím přihlásit - i kdyby tragače z nebe padaly. Asi za týden byl mrtev, já tenkrát musel na inspekci BIS hodně vysvětlovat. [Advokát JUDr. Jaroslav Pálka byl ustanoven ze zákona soudem. Pálka mi po seznámení s trestním spisem sdělil, že mám za každou cenu popírat provedení výbuchu u Mikeše, loupež pušky, ozbrojování a další útoky. Jednoho dne přišel s tím, že má informaci o mém útoku na vojenskou kolonu z r. 1974. K této věci mne opakovaně varoval s tím, že tyto aktivity nesmím nikdy přiznat. Doporučoval, abych přiznal pouze "chartistické činy". Před soudním jednáním měl výhružný telefon, který ho varoval před kauzou Hučín. Po tomto telefonu se zhroutil a zemřel. Jeho manželka mi sdělila, že můj případ ho dostal do hrobu. Věc byla šetřena policií i BIS. Já osobně jsem z této události musel udělat služební záznam.] Po 17.listopadu 1989 jsem byl zvolen do pozice předsedy Občanské komise, která měla za cíl zbavit Sbor národní bezpečnosti těch, kteří výrazně porušovali základní lidská práva a při své práci se dopouštěli násilí a perzekuce na občanech, kteří nebyli nakloněni pro vedoucí úlohu KSČ. V souvislosti s touto činností jsem měl možnost hovořit s celou řadou někdejších příslušníků StB. V průběhu pohovoru s již tenkrát nesloužícím příslušníkem StB Zdeňkem Vincenecem jsem se např. dozvěděl, že ta akce, při které došlo k usmrcení 2 příslušníků sovětské armády, byla před veřejností přísně utajena, neboť byly obavy z toho, že by se mohly podobné aktivity rozšířit, že by neúspěšností při vyšetřování byli další občané motivování k podobným útokům. Zdeněk Vincenec byl jeden z těch, kteří mne soustavně podezírali ze zastřelení regulovčíků a nikdy s tím nepřestal. I po 17.listopadu 1989, kdy již věděl, že jako představitel 2.správy StB nemá šanci, se mne ptal, zda jsem "ty dva regulovčíky bouchnul". Já mu na to neodpověděl. On reagoval v tom smyslu, že je o mé účasti na té vraždě přesvědčen a že stačilo málo a provazu bych neunikl. [Kpt. Zdeněk Vincenec zemřel asi v r. 2012. V případě potřeby zjistím přesněji. Byl to velmi aktivní příslušník StB, který své postavení rád zneužíval. Já ho považoval v 70.letech za nejnebezpečnějšího. Násilí používal, ale vždy k tomu použil jiného příslušníka StB. Měl cit na vzájemné vztahy, uměl lidi v případě potřeby rozeštvávat a těžit z toho. Po odchodu do starobního důchodu působil u StB úspěšně jako rezident s kr. jménem "Filatelista" a já jsem přesvědčen, že pokračoval na vyšetřování destrukcí komunistických vitrin (akce Skříňka a Sasanka) a hlavně na zastřelení sovětských regulovčíků (akce Útok, Výbuch a další). Do těchto akcí byl zahrnut i pumový útok na A.Mikeše.] Pokud se týká právního aspektu věci, tak za svou odbojovou činnost jsem byl čtyřikrát odsouzen, z toho dvakrát za nedovolené ozbrojování. Ve věznicích jsem strávil celkem 40 měsíců. V době, kdy k popisované akci došlo, existovala mezistátní smlouva se SSSR, která pobyt okupačních vojsk legalizovala. Tato smlouva o "dočasném" pobytu sovětských vojsk na území ČSSR je však neslučitelná se stávajícím právním řádem a byla v březnu 1990 prohlášena za neplatnou od počátku (tj. 16.10.1968). Kromě toho od roku 1993 máme platný Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, kde je jasně uvedeno, že "komunistický režim byl protiprávní a odpor občanů proti tomuto režimu byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty". Celkem tedy to lze shrnout tak, že v případě zde popsané akce nejde o trestný čin a i kdyby, po 43 letech je promlčen. V době, kdy jsem v rámci sebeobrany zastřelil dva regulovčíky - příslušníky vojska okupační armády SSSR, jsem byl skálopevně přesvědčen, že ani 100 Janů Palachů by nedokázalo zburcovat veřejnost k adekvátnímu odporu proti okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy v čele se SSSR. Pokud by někoho napadlo zeptat se mne, zda mám nějaké výčitky svědomí, tak již dopředu sděluji, že nemám, byla to sebeobrana před okupanty a já ihned po akci jsem měl dokonce pocit z dobře vykonané práce. Já na tu akci v žádném případě nešel s cílem někoho usmrtit. Ten samopal a pistoli jsem měl jen pro případnou osobní obranu. Většinou jsem na akce chodil jen s pistolí a občas jsem si brával i granát, který ale neměl střepinový účinek. Ty zbraně (hlavně ten samopal) mi po 17.listopadu '89 vyčetl Vlastimil Hrabal, který tvrdil, že jsem s tou "řezničinou" počítal. To, ale nebyla pravda! Já se musel bránit. O střelbě na regulovčíky jsem protokolárně vypovídal ve věci uznání odbojové činnosti Karla Maiera. Protokolovala to JUDr. Růžičková z MO. V daném případě byla zmíněna matka jmenovaného, která se o okolnostech dozvěděla následující den po akci, a to od manželky Zdeňka Unzeitiga, který byl v Přerovských strojírnách zaměstnán na pozici personálního náměstka. Byl to také známý funkcionář u okr. štábu LM a často jezdil na porady do vojenského prostoru Libavá, kde bylo teritorium vojsk SSSR. Je to ten druhý, salutující pochodující milicionář vyfocený v knize Není to o mně... Maierová pracovala s Unzeitigovou v jedné kanceláři a tak se i něco dozvěděla. U samotné akce K.Maier nebyl, ale asi po týdnu vyrobil na samopal nerezovou krabici. Samopal Beretta viděl a věděl co s ním bylo provedeno. Vůbec nejzajímavější na celé události může být i to, co to vlastně tenkrát koncem října r. 1974 na Libavou vezli. V této souvislosti proto připomínám, že v r. 1991 bylo z ČSFR do SSSR odsunuto 925 transportů, 73.500 vojáků, 39.000 rodinných příslušníků, 1220 tanků, 2500 bojových vozidel pěchoty, 105 letadel, 175 vrtulníků a 95.000 tun munice. Náprava ekologické devastace, kterou okupanti napáchali, spolyká ještě mnoho let a milionů. A k tomu je nutno připomenout i stovky mrtvých našich spoluobčanů... Vladimír Hučín VIDEO: Ruská invaze 1968 - jak to bylo DOOPRAVDY? (okupace 1968 očima současné ruské propaganday) VIDEO: Konec věčných časů - Odsun sovětských vojsk z našeho území. Připomeňme si: ☆ Pražské jaro 1968 na Přerovsku ☭ Vojenské řešení Pražského jara ☆ kniha Vojenské řešení Pražského jara 1.díl, 2.díl ☭ 21. srpen 1968 - okupace Československa ☆ ČRo: Srpnová noc ☭ do mobilu: Okupace 1968 ☆ Srpen 1968: Přerov obsadili Rusové ☭ Jak probíhala srpnová okupace v Přerově ☆ Na letišti Přerov se v první den invaze žádnému letounu se nepodařilo přistát ☭ tehdejší velitel leteckého útvaru za to nesl důsledky po celý zbytek života ☆ Zápis z jednání velitele sovětských vojsk se zástupci okresu a města Přerov ☭ Krvavá neděle v Prostějově ☆ Za okupanty zůstali mrtví a těžce ranění ☭ První obětí okupace byl Ústečan Petr Fridrich ☆ kniha Olomouc v roce 1968 ☭ kniha Oběti okupace - Československo 21.8.-31.12.1968 ☆ bibliografie oběti okupace 1968 ☭ Zločiny komunistických režimů ☆ Oběti komunistického režimu ☭ Oběti okupace do konce roku 1968 ☆ Interaktivní mapa obětí okupace 1968 ☭ Oběti vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 ☆ kniha Černá kniha sovětské okupace ☭ Konečný účet sovětské okupace ☆ 402 mrtvých Čechoslováků ☭ okupanti ztratili 116 vojáků ☆ Jak zemřeli vojáci armád při invazi '68 ☭ Sovětské zdroje sice mluví celkem až o dvanácti úmrtích, ty se však prokázat nepodařilo ☆ Na Libavé před rokem 1989 trvale pobývalo 2500 sovětských vojáků ☭ Odchod sovětských vojsk z území Německa, Československa a Polska ☆ Miliardový účet za ruské okupanty ☭ Ozbrojený odpor proti komunistickému režimu v Československu a jeho reflexe v dobových médiích ☆ Komentovaná bibliografie k dějinám III. odboje ☭ Běž domů, Ivane ☆ Před 25 lety odešel z Československa poslední sovětský voják. Komunismus definitivně padl VIDEO: Praga w ogniu další díly: II., III., IV. (někde chybí zvuk). VIDEO: Demonstrace v Praze k 20. výročí okupace 1968