Vladimír Hučín - Chci právo i pro Vás!

Rozhovor s politickým vězněm Jiřím Kubíkem o socialismu v 80. letech.

* V osmdesátých letech za Husákova normalizačního režimu jste byl nejmladší politický vězeň. Když vás zavřeli, bylo vám jedenadvacet let. Proč jste vlastně skončil ve vězení?

Ve třinácti letech, tedy v roce 1975, jsem měl možnost podívat se za starým strýčkem do Francie. A tím pádem i do západního Německa. To byl pro mě šok, protože jsem tam neviděl žádné zbídačené vrstvy nezaměstnaných, ani žádné agresivní a nenávistné imperialisty, co na naši zemi chtějí zaútočit, jak nám tady tvrdili ve škole a v médiích. Viděl jsem vyspělé země s vybudovanou demokracií, kvalitním sociálním systémem a s vysokou životní úrovní ve veselém barevném světě ve svobodě. Po návratu zpět do republiky, do šedivého, betonového, oprýskaného a špinavého socialismu plného vystrašených a přihrbených lidí se mi udělalo špatně a už jsem to nikdy nerozchodil. Najednou jsem konečně pochopil, proč můj táta každý večer poslouchá Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky a Rádio Londýn. Tak se ze mě stal předčasně a naprosto nechtíc něco jako mladý bojovníček za svobodu a lidská práva. Poslouchal jsem pořady o Chartě, o politických vězních, emigrantech, prostě o našem totalitním režimu a diktatuře. A začal jsem tak také mluvit. Nejdříve na základní škole, později na střední škole a nakonec i v práci a na vojně. Stal jsem se propagátorem Charty 77 a kritikem státní politiky. Hledal jsem způsob, jak Chartu 77 podepsat, ale nesplňoval jsem věk dospělosti. Šířil jsem zakázané rádiové relace mezi lidi…

* Jakým způsobem?

Buď jsem je pouštěl nahlas z rádia, nebo je vyprávěl ve škole, později v práci a na vojně. Na střední škole jsem psal do knížek, časopisů, po nástěnkách a po zdech na 1. máje hesla proti komunistickým zločinům, proti senilním a hloupým starcům v naší vládě… Spojoval jsem se s redakcemi zahraničních rádií a předával jim informace o lumpárnách našeho politického režimu. Na vojně jsem všelijak poškozoval a sabotoval vojenskou techniku, aby nebyla funkční... Tuto techniku jsem taky popisoval a sčítal, sbíral vojenské mapy a zapisoval jména vojenských funkcionářů a důstojníků vojenské kontrarozvědky, s nimiž jsem přišel do styku. Všechny tyto údaje jsem chtěl doručit různými naivními cestami do americké a francouzské tajné služby. Jako mladý kluk jsem ani netušil, že se tímto na první pohled úžasným dobrodružstvím dopouštím podle tehdejších komunistických zákonů trestných činů pobuřování, rozvracení republiky, sabotáže a špionáže… Připadalo mi to tehdy jako jediná správná cesta. Nesehnout se…

* Kdy jste byl zatčen?

Státní bezpečnost a vojenská kontrarozvědka mě zatkla po udání mým kamarádem Zdeňkem Vovesem ze Starého Plzence u Plzně (agenta Vojenské kontrarozvědky a STB) 5. září 1983 před domovní prohlídkou. Následovala vyšetřovací vazba s půlročním vyslýcháním. To znamenalo obrovské psychické strádání z nejistoty, co všechno na mě mohou ještě zjistit… Čtyřiadvacet hodin denně po celých šest měsíců jsem měl strach z údajně hrozícího trestu smrti nebo z patnáctiletého trestu vězení. Byl jsem ještě napůl dítě, naivní, nevyzrálý kluk, skautský dobrodruh. Po půlročním deptání ve vazbě navrhl komunistický prokurátor Pekárek trest sedmi let vězení v zostřené 2. skupině. Následoval třídenní vykonstruovaný proces se zmanipulovanými svědky, které instruovali estébáci. Soud nakonec vynesl rozsudek padesát čtyři měsíců ostrého vězení. Za moji podporu byli souzeni i další členové mé rodiny. Léta 1984 až 1988 jsem pak strávil v komunistickém kriminále.

* Snažila se vám rodina pomoci ven?

V roce 1986 moje babička napsala dopis prezidentu Husákovi, aby mi dal milost z důvodů mladické nerozvážnosti. Když se mě pak bachaři v koncentráku ptali, jestli se k žádosti připojím a podepíšu ji, prožil jsem si opravdová psychická muka. Věděl jsem, že jako politický nemám naději. Ale chápal jsem i babičku, která mě ještě chtěla vidět, než umře. Realitu jsem jí ale nemohl napsat, to cenzura nedovolovala. Věděl jsem, že to nikdy nepochopí, ale žádost o milost jsem nakonec odmítl. Odmítl jsem se smířit s tím, že bych jako nevinný člověk měl prosit věznitele, kterého jsem nenáviděl, a tím přiznat svou vinu.

* Co bylo v Minkovicích nejhorší?

Velký a všudypřítomný strach. Pochmurná, děsivá atmosféra. Žádné slunce. Žádná radost…

* Čeho jste se bál?

Byl to třeba strach z neplnění norem, za což následoval trest. Tedy samotka v temné kobce… Byl to strach ze zoufalství, ze sebevraždy, které tam lidi v zoufalství běžně páchali, a vy jste nikdy nevěděl, kdy i na vás ta chvíle zoufalství přijde. Strach ze zimy, z hladu, z pracovního a psychického mučení dozorci, z udavačů, z nemoci, z pracovního úrazu, ze znásilnění a z vraždy, tedy ze smrti mezi sadistickými vrahy, kteří s námi politickými, bydleli ve společné světnici. Strach z výslechů, neustále někdo chodil na výslech na tajnou policii a nikdy jsme nevěděli, kdo je udavač a kdo jim odolal. Nikdy jsme nevěděli, před kým můžeme bezpečně mluvit a před kým si máme dávat pozor na pusu, aby jsme pak nedostali pár let vězení navíc za nějaké řeči, Všechny prostory byly temné, studené a vlhké. Nízké oddílové baráky připomínaly staré nacistické koncentráky. Tábor byl zrušen hned následující rok po sametové revoluci. Staré dřevěné ubytovny byly srovnány se zemí. Dnes je na jejich místě prázdný travnatý pozemek, který je ale pořád ještě obehnaný vysokou betonovou zdí s ostnatými dráty, na pozemku dosud stojí prázdné koridory a strážné věže. Žádní psi a žádní strážci se samopaly... Jen zdi, ploty, střílny, trávník a opuštěné betonové nástupiště. To je všechno, co zbylo z kriminálu, kterému jsme my muklové – tedy muži určení k likvidaci - říkali lágr Minkau. Nebo koncentrák. Soudruzi tomu říkali pracovní tábor.

* Mluvil jste o pracovním teroru. Co to bylo za práci?

Na velkých a nebezpečných strojích se brousily po velkých sadách skleněné výrobky pro lustry a bižuterii v tamní továrně Preciosa v Jablonci nad Nisou, která byla přímo propojená s naším kriminálem. Byla to úporná dřina, otrocká práce, která přinášela vládě cenné devizy, ale vězni byli placeni pár korunami v táborových poukázkách. Režim nás používal jako otrockou sílu. Stroje, na kterých jsme pracovali, byly zastaralé. Obří třísetkilové válcové brusy se točily pod stálou sprchou ledové vody, hned vedle se zase mezi plameny tryskových hořáků otáčely výrobky. Ty se potom ochlazovaly stlačeným vzduchem z kompresoru… Výrobní hala byla plná jedovatých zplodin, kouře ze spáleného tmelu, prachu a páry. Pracovali jsme v obrovském rámusu. Nedostatek světla, neprůhledná zamřížovaná okna, odsavače par a jedovatých plynů, které nikdy za celé roky nefungovaly, takže jsme ty jedovaté zplodiny museli léta dýchat. Makalo se v poklusu v šíleném nenormálním tempu a to v holinkách. Ponožky nebyly, nohy byly omotány onucemi. Měli jsme na sobě celou směnu studené promáčené montérky od vodních trysek na brusech. Když někomu upadl železný aparát a zaklínil se do roztočeného obřího brusu, tak se z něj utrhávaly korále a ty nám létaly kolem hlavy jako vystřelené náboje. Ochrana a bezpečnost práce zde byly prázdnými pojmy. Na baráku i v továrně byly otřesné temné záchody, kde nebyly žádné mísy, ale jen díry do země v řadě vedle sebe oddělené mezi sebou asi 70 cm vysokým plechem. Mytí po práci bylo v plechových korytech, sprchování bylo pomocí plechovek s nabranou vodou z koryt.

Všude visely hadice, trubky, syčel vzduch, hořely plameny skupinových hořáků, stoupala pára, kouř a hučely motory. Bylo to peklo, a tak jsme tomu od prvního dne taky říkali. Pracovní normy byly extrémně nadsazené, asi na dvojnásobek než v civilu. Když jsme žádali civilní mistry Volštáta a Nováka, aby nám alespoň jednou za celé roky předvedli, jak se na těch strojích vlastně dá splnit norma, tak to nikdy neukázali. Praskl by tím totiž celý princip teroru založený na objektivně nesplnitelných normách. Proto z většiny vězňů byli neplniči norem, za což následovaly přísné tresty.

* Jaké byly podmínky na barácích?

Všechno se věrně podobalo podmínkám, které ukazují politického vězně Antonína Maděru v seriálu Zdivočelá země. Občas jsme v ilegální skupině tajně plánovali po propuštění státní převrat, jeho způsoby, metody, strategie, jak obsadit ústřední výbor komunistů a zajmout hlavní komunistické zločince a funkcionáře a donutit je k propuštění politických vězňů, k odstoupení a k povolení demokracie. Byl to nejspíš projev naivního zoufalství z diktatury. Naštěstí k tomu nikdy nedošlo. Byli bychom v této studené válce nejspíše zastřeleni jinými komunisty.

Také jsme plánovali útěk. A to přehozením lana přes koridor a přešplháním během velikých podzimních mlh jdoucích z Jizerských hor. Mělo se přehodit ze střechy našeho baráku. To se však nepovedlo, nepodařilo se nám v továrně sehnat patřičně dlouhé lano a propašovat ho na lágr.

Nikde nebylo rádio, tranzistory byly zakázány. Televize byla jen pro vyvolené zločince a na večerní zprávy. Vařiče na čaj a veškeré elektrické spotřebiče byly zakázány a nikde ani nebyly žádné zásuvky. Jen holé stěny, železné pryčny, plechové skříňky na šaty, překlížkové stoličky a stoly, prkenné podlahy, luxverová neprůhledná okna s malou ventilačkou nahoře. To bylo vše, co bylo na světnici.

Feťáci tam pořád fetovali éter, jako narkomani pak byli nebezpeční, měli halucinace.

Neustále jsme museli uklízet, všechno drhnout, leštit. Při tzv. cáchování nás neustále prohlíželi, museli jsme se svlíkat do naha na podiu na kinosále pro sovětské filmy a ukazovat všechny části těla, jestli třeba v konečníku něco nepašujeme. Nad námi byly všude rudá hesla Se Sovětským Svazem budujeme socialismus apod.

* Jak vás trestali?

Snížením dávek a kvality jídla, výslechy, zákazem potravinového balíčku. Ten jsme ale stejně směli dostat jen jednou za půl roku a měl pouze dva kilogramy. Bylo v něm pár pomerančů a pár sušenek. Vitamíny byly zakázány, ty se hned při cenzuře z balíčku vyhazovaly, aby vězeň náhodou nebyl příliš zdráv. Za neplnění norem nám taky snižovali kapesné. Ze sto dvaceti korun měsíčně třeba na třicet. Takže jsme byli bez svačin. Nejhorším trestem ale bylo, když nás zavírali do temné betonové kobky s poloviční porcí jídla a vody bez jakéhokoliv kontaktu. A to i na několik dní či týdnů. Někteří z nás vážili padesát až šedesát kilo. Každou chvíli se v práci stal nějaký úraz. Někomu třeba zapadla ruka do stroje a museli mu ji amputovat. Vězni páchali sebevraždy plynem nebo podřezáním...

Nechávali nás stát při kontrolách na dešti a mrazu celé hodiny, nesměli jsme se vzdělávat, učit se, cvičit, číst časopisy jen sovětské knihy z knihovny a komunistické

noviny. Po mnohaleté dřině ve fabrice jsme měli na lágrovém účtu pouhých několik tisíc korun, jídlo se vydávala do hliníkových ešusů, které jsme si odnášeli v zástupu na světnice. Nesměli jsme mít žádné osobní věci, každý měsíc nás nečekaně vyhnali ven a rozházeli nám celý pokoj, kde bylo ubytováno 16 lidí. Všechny věci a postele a skřínka rozhodili na jednu velkou hromadu uprostřed světnice, naše fotky rodin a dopisy a soukromé poznámky byly rozšlapány nebo odneseny a vyhozeny, písemnosti s výukou cizích jazyků nebo právních předmětů byla zakázány a trestány a to i ruština. Psát rodině se mohlo jen pod přísnou cenzurou, jinak byly dopisy zadrženy. Telefon nikdy nikde neexistoval, žádné jiné spojení se světem, jen cenzurované dopisy o ničem. Teror samozřejmě pokračoval po práci na ubytovnách v lágru. Tady vládli kápové, tedy vězeňští vůdci. A bachaři.

* Třeba dnešní poslanec Vondruška.

Tak. Někteří dozorci byli slušní a rozumní, nezneužívali svého postavení. Pak zde bylo několik nelidských bachařů. Náčelník tábora Šimek, náčelník výchovy Patera, Ježek, Kulíšek, Joha, Burda, Toman… A Vondruška, kterému jsme říkali Filipes… Bachař Vondruška nás mlátil na trestní kobce obuškem do ledvin. Stávalo se nám – mně taky - že jsme kvůli tomu měli krev v moči. K doktorovi na ošetřovnu člověk nemohl, protože doktor Peniška zvaný doktor Mengele by s ním kvůli takové "maličkosti" vyrazil dveře. Pokud někdo Vondrušku rozčílil na korekci, tak ho Vondruška nakopal a zavřel zpátky do betonové kobky. Nebo si vzal kožené rukavice, aby se nezranil, a bil vězně pěstí nebo fackami do obličeje. Vězeň se bránit nesměl, mohl pouze stát, a pak maximálně upadl. Když jsme měli hlad a prosili o přidání jídla, Vondruška s oblibou odpovídal: "Držte huby, hajzlové." Nebo nám odsekl, že pro něj nejsme žádní političtí, ale obyčejní kriminálníci. Pamatuju si, jak jsme se mu snažili vysvětlit, že pracovní normy nejde splnit. Řval na nás: "Dobytkové měli jste se chovat slušně na svobodě a nerozbíjet socialismus. Máte, co jste chtěli." Občas nás Vondruška nahnal do velké pletivové klece jako zvěř, tam jsme museli beze slova chodit metr za sebou v kruhu. A to i v mrazu jenom v pantoflích. Po hodině nás seřval, že jsme na výletě už moc dlouho, a zase nás nahnal s dalšími bachaři do kobek.

* Vybíral si Vondruška hlavně politické vězně?

Tak třeba Hučína tenhle soudruh párkrát zbil obuškem, pěstmi nebo kopanci, neměl ho rád od prvního dne. Před koncem trestu mu při surovém bití obuškem vyrazil dech a srazil ho na zem. Stejně tak politického vězně Wolfa bil komunista Vondruška obuškem, pěstmi nebo kopanci, ani jeho neměl rád. Mstil se na něm a ponižoval ho urážkami… Rád nás šikanoval, v jeho chápání jsme my, političtí, byli horší než masoví vrazi. Své o tom ví i další. Hauptmann, Gruntorád, Cibulka, Trojan, Dolejší, Wonka a další a další.

* Co jste cítil po propuštění?

Pustili mě v březnu 1988. Těsně před bránou mě dozorci zastavili a dokud prý nepodepíšu doživotní mlčenlivost o tom, co jsem v lágru zažil, nepustí mě ven. Dohadovali jsme se dvě hodiny, protože jsem to odmítal. Venku na mě ale po těch letech čekala celá moje rodina. Někteří spoluvězni už byli z vrátnice dávno pryč a já jsem pochopil, že tohle své rodině nemůžu udělat. Podepsal jsem to. Ale samozřejmě jsem to hned druhý den porušil a začal vypovídat. Takže se nade mnou začala smyčka stahovat podruhé. Já bych v tu chvíli ale podepsal všechno. Asi i spolupráci s STB. Alespoň na oko. Touha vrátit se domů byla tak obrovská, že jsem ze zoufalství už byl schopen opravdu všeho. Vůbec se nedivím mnoha jiným, co spolupráci nakonec podepsali. Kdo ty hrůzy prožil, nedovolí si to nikdy odsuzovat.

* Vy jste spolupráci nepodepsal?

Naštěstí mě jako nepolepšenému třídnímu nepříteli takovou věc pod nos nestrčili. Věděli, že se chci vystěhovat do USA a tam požádat o politický azyl. Jinak bych asi v zoufalství podepsal. Následky takového triku bych v tom strašném stresu nedomyslel. Navíc ani jsem je tehdy neznal, kdo z nás je znal...

* Ale nakonec vaše plány šly stranou, protože přišla revoluce.

Ano. Nedošlo ani k novému uvěznění, přestože se moje trestní stíhání již připravovalo, ani k emigraci. Americká ambasáda měla právní problém mě bez pasu dostat za hranice… A do toho tedy přišla revoluce. Studentský převrat mě zachránil před dalším uvězněním. Místo vězení jsem skončil v Občanském fóru.

* Byl jste finančně odškodněn?

No… Moji estébáci a vyšetřovatelé byli místo odsouzení propuštěni se statisícovými odměnami. V hotovosti na ruku. Za to já jsem se tři roky domáhal u soudů právní rehabilitace a prohlášení mé neviny. Po úspěšné rehabilitaci mi bylo přiznáno odškodnění, které se nám však splácelo v dluhopisech pět let. Na politické vězně nezbyly peníze, protože odstupné bachařům, estébákům a kontrášům z roku 1990 spolklo milióny korun. Ale taková byla tehdy deformovaná doba a taková byla společenská vůle. Dekomunizace ve smyslu denacifikace v Německu po válce u nás nebyla možná, protože komunismus se infiltroval téměř do všech rodin v Československu.

* Cítíte dodnes nějaké psychické následky?

Tak když vám někdo sebere na léta důstojnost… Práva jsme neměli žádná. Ponižování a bití ale z větší části ustalo ve druhé polovině osmdesátých let, když na Západě vyšla samizdatová zpráva Jiřího Wolfa o otřesných podmínkách tohoto komunistického lágru. O jejím propašování a vydání v zahraničí jsme pochopitelně tehdy nevěděli. Vždyť jsme se celé roky pohybovali jen v přesně vymezených prostorech v továrně, na prknech v baráku nebo na betonovém nástupišti. Trávu jsme viděli jen z dálky z okna mezi koridory a nikdy jsme na ní nemohli vstoupit. Z okna jsme každý den koukali na rozhlednu Ještěd. Ta byla takovým smutným svědkem našeho věznění. Nikdo z turistů na této věži nejspíše neměl ani potuchy, co se pouhý kilometr od nich děje. Mohli jsme jenom pozorovat nebe a snít o tom, že ho snad jednou uvidíme i nefiltrované ocelovými mřížemi a drátěným pletivem. Člověk zde byl jenom číslo. Za každou námitku byl trestán brigádami mimo zaměstnání, nočním škrábáním brambor ve sklepě, zavíráním od temné a plesnivé kobky s páchnoucím francouzským záchodem… Tady jsme celé dny nikoho neviděli. Maximálně potkany. Ti dokázali i kousnout. Zdi byly z hrubé malty, aby nebylo možné se o ně opřít. Spalo se na holé zemi na betonovém výstupku pobitém prkny. Přikryl jsme se jednou koňskou dekou. Polštář neexistoval… Mám pokračovat? Moje slova jsou obžalobou prezidenta Husáka a jeho normalizace. Soudruzi komunisté nám zlikvidovali zdraví na celý život. Máme zničené zdraví a životy se závislostí na hromadě léků. Dodnes se mi o tom zdá. Jak říká Ivan Martin Jirous, v dnešních snech jsou ta vězení i imaginární a odehrávají se v nich velice složité děje. Někdy traumatizující, jindy ne, ale ten tísnivý pocit věznění v nich převládá. Cítím se tam většinou velmi dobře zabydlen, jako by to vězení bylo součástí mě samotného. Jsou to sny, kterých se už do konce života nezbavím. To vím, ale sžil jsem se s nimi.

* Mám pocit, jako byste mluvil spíš o padesátých letech…

Nutno dodat, že špatné poměry na lágru v "mé" době se s padesátými lety nedají srovnávat. V padesátých letech byli někteří bachaři skuteční sadisti a opravdu se to dalo srovnávat s podmínkami v nacistických táborech. Ale i my jsme zažili takové případy sadistů. Třeba právě Vondrušku. Takoví nás šikanovali až do listopadové revoluce. Na zločince, jako byl Vondruška, by se nemělo zapomenout. Zda někdy stanou před spravedlností, je ale otázkou.

* Vondruška zatím sedí za komunisty v parlamentu. Co byste mu řekl, kdybyste ho potkal?

Kdybych ho potkal, nejspíš bych se dostal do těžkého stresu. Slovo Minkovice nebo Vondruška jsou nám po zbytek života synonymem hrůzy a zla. Ale pokud bych to překonal, asi bych se pana Vondrušky zeptal, jestli by se dokázal svým vězňům jako chlap omluvit, aby mu mohli odpustit. A když ne, jestli by si tam na tři měsíce do té korekce vlezl a vyzkoušel si to s námi v obrácené rovině.

Lidovky 22.11.2008