Navigace |
Řekli nám, ať vypadneme, nebo nás shodí z mostuByly to dva poslední srpnové dny roku 1989, které naráz změnily osudy dvou lidí. Společné měli to, že je soustavně pronásledovala StB. Těsně před koncem režimu se represe vyhrotily natolik, že oba narychlo utekli do Polska, kde vyčkali až do pádu režimu v Československu. Řeč je o disidentech Stanislavu Devátém a Stanislavu Pencovi. První se po listopadu 1989 stal šéfem kontrarozvědky a posléze advokátem, druhý je dodnes aktivistou v oblasti lidských práv. Přesně před dvaceti lety ale byli ve zcela jiné situaci. Divoká bitka Psal se 29. srpen 1989 a okresní soud v tehdejším Gottwaldově odsoudil za pobuřování Stanislava Devátého. Bylo to vyvrcholením celoroční šikany. Devátý se na jižní Moravě angažoval nejenom ve větších akcích, jako bylo Několik vět, ale například i ve výměně zakázaných knih s polskou Solidaritou. V průběhu roku ho policie zadržela a uvěznila hned několikrát: "Za celý rok jsem ve vězení třikrát po sobě držel šedesátidenní hladovku. Když mě soud 29. srpna v Gottwaldově odsoudil, dostal jsem informaci, že hned u odvolacího soudu na konci září dostanu příkaz k okamžitému nástupu k dvacetiměsíčnímu vězení, které už bych ale kvůli zdravotnímu stavu nemusel vydržet," vypráví dnes Stanislav Devátý. Rozhodl se tedy uprchnout do Polska za přáteli z hnutí Solidarita. "Hranice jsem přešel v Krkonoších na Cestě česko-polského přátelství, jenže to bylo v době, kdy Poláci zrovna hlídali hranice kvůli úprku východních Němců," vzpomíná Devátý. "Na polské straně už na mě čekalo auto mých přátel. Jenže už za dvě stě metrů nás stavěla milice. Řidič šlápnul na plyn a začala honička. Za chvíli už za námi bylo snad deset aut, ale na chvíli se nám podařilo je setřást, tak jsem před jednou z vesniček vyskočil do příkopu, což nás zachránilo," dodává Devátý. Po dvou dnech strávených ve venkovském stavení se Devátý tajně přepravil do Wroclavi, kde zůstal až do poloviny prosince 1989. Teprve pak se vrátil. "Až zpětně jsem se dozvěděl, že StB se i tak podařilo najít místo mého pobytu ve Wroclavi. Ve spisu bylo uvedeno, že se tak stalo s pomocí polských přátel," uzavírá tehdejší disident. Bicí komando Druhý příběh je tomu prvnímu v lecčem podobný. Jenom datum se o den liší. V podvečer 30. srpna 1989 se na Karlově mostě v Praze setkala skupina mladých lidí, kteří se tu pravidelně scházeli a nahlas vyprávěli své příhody o fungování československého režimu. "Setkávali jsme se tam pravidelně. Stávalo se, že se tam sešlo i několik stovek lidí," vzpomíná jeden z hlavních organizátorů "mluvících setkání" Stanislav Penc, dnes aktivista a majitel kozí farmy na Jičínsku. I na jeho osobu policie stupňovala nátlak, a to už od roku 1988. V osudový den 30. srpna 1989 ale přišlo vyvrcholení. Na Karlův most tehdy dorazil jenom on a spolu s ním pět dívek. Už z dálky ale viděli, že na mostě stojí hromotluci oblečení v civilu, které šlo jasně identifikovat jako příslušníky StB. "Tehdy se jim říkalo bicí komando. Řekli nám, ať vypadneme, nebo nás shodí z mostu," vzpomíná Penc. Přesile nemělo moc cenu vzdorovat, ale i když se skupina dala na ústup, příslušníci StB přesto zakročili. "Na konci mostu mě povalili na zem a začali mě surově mlátit, dívky křičely na kolemjdoucí, že mlátí nevinného. Estébáci pak zase, že krotí živel," vypráví Penc. Potom se ale stalo něco do té doby nevídaného. Kolemjdoucí se do "zasahujících" estébáků sami pustili. Pencovi se tak podařilo vysmeknout a utéct. Za dva dny přes hranice utekl do Polska, kde také vyčkal do sametové revoluce. "To, že se mě lidé zastali, byla na tehdejší dobu velká věc," uzavírá vzpomínku na poslední dny před sametem Penc. Jan Klička, Deník 28.8.2009 Dvacet let uběhlo jako voda Zdravím Vás, Posílám Vám odkaz na krátkou filmovou grotesku inscenovanou Společností za veselejší současnost a rozpohybované fotografie pořízené náhodně Tomki Němcem z léta 1989. Dále informaci ze stejné doby o svobodě projevu a policejní moci. Na vše se dá s odstupem času koukat s úsměvem. K zamyšlení je ze současného pohledu zásadní posílení policejních pravomocí v novém policejním zákoně, stálá vysoká role komunistických struktur včetně StB v rozhodování současné státní správy a samosprávy a nechuť státních institucí v odhalování nepravostí dvacet let starých natož současných. K nastávajícím dvaceti letům od Sametové revoluce přeji osobní statečnost a angažovanost alespoň v některé z veřejných aktivit, abychom se za dnešní dobu nemuseli stydět. Srdečně Stanislav Penc Občané zabránili nezákonnému počínání příslušníků StB V Praze na Karlově mostě probíhají denně diskusní fóra, která se však orgány státní moci snaží narušovat popřípadě jim zcela zabránit. V minulých dnech zde došlo k několika zásahům, např. dne 26.srpna zde byli zadrženi a asi po dvouhodinovém zadržování propuštěni Josef Kuhn, Luboš Vydra, Miroslav Šrámek a Karel Mašek. Dne 30.srpna po 20 hodině se na Karlův most, kde diskutovalo asi 15 lidí, dostavili dva příslušníci StB, kteří dali Stanislavu Pencovi z Mírového klubu Johna Lennona, jenž řídil diskuzi, dvě minuty k rozchodu této skupiny diskutujících. Připojili přitom před svědky pohrůžku, že jinak se bude koupat. Diskutující se vskutku rozešli, nicméně na začátku Karlovy ulice na Starém Městě napadlo pět příslušníků StB Stanislava Pence fyzicky. Bili ho a kopali, až upadl na zem. Mezi nimi byli i dva, kteří předtím žádali rozpuštění diskuzního kroužku na Karlově mostě. Do sporu se vložili kolemjdoucí občané, kteří spolu se Stanislavem Pencem požadovali předložení služebních průkazů od policistů v civilu. Došlo k potyčce, přičemž občané odtrhli příslušníky Státní bezpečnosti od Stanislava Pence a umožnili mu, aby se vzdálil. Při potyčce padaly rány na obě strany, lidé byli na příslušníky StB velmi rozezleni. VB nebyla přítomna, nikdo nebyl zadržen a občané zabránili příslušníkům StB Stanislava Pence pronásledovat. Stanislav Penc není po mlácení raněn, má jen podlitiny. Příslušníci StB navštívili ještě v noci jeho matku a řekli jí, že ho chtějí oznámit pro trestný čin útoku na veřejného činitele. Během potyčky je však Stanislav Penc nenapadl ani slovně ani fyzicky a k útoku na ně nevybízel. Volal pouze o pomoc, když ho bili a kopali. Od října 1987, kdy při soudním procesu s Michalem Mrtvým si vynutili olomoučtí občané propuštění zadržených, zaznamenáváme první případ takového postoje občanů, kteří neváhali použít násilí, aby zabránili zadržení spoluobčana. Východoevropská informační agentura v září 1989. Od Administrátor v 2009-08-28 07:48 | Převzato z médií
|
Procházet archivHledatKdo je onlineMomentálně je online 0 uživatelů a 7 hostů.
Přihlášení |