Ilustrační foto: František Cigánek se zúčastnil většiny jednání v "kauze Hučín", na tomto snímku z dubna 2006 přihlíží diskusi s Milanem Hulíkem v Olomouci.
Rozhovor, který poskytl pan František Cigánek - oldskaut ALBI z "Jižního Clondiku" nezávislým žurnalistům, pánům Jiřímu Doleželovi a Janu Dvořákovi v Přerově dne 7. března 2010.
Jsem František Cigánek, narozen dne 25. ledna 1930 ve Věžkách u Přerova, býv. okres Přerov – t.č. trvale bytem v Domě s pečovatelskou a ošetřovatelskou službou (DPS), Jižní čtvrť I/25, 750 02 PŘEROV.
Nejzažší vzpomínky z dětství:
Od nejútlejšího mládí až do jejich pozdního věku jsem ani od prarodičů, ani od rodičů nezaslechl, aby si řekli "půl slova křivého", či jakkoliv vulgárně vysloveného…
S tátou jsem od svých čtyř let věku pravidelně každoročně chodíval z domova na Svatý Hostýn i zpět pěšky na dvoudenní pouť, kterou organizovával tatínkův strýc z Kanovska - Rafael Smýkal. Dožil se bez několika dnů sta let. Kdyby se nezachladil na pohřbu mojí tety Marie Topičové, mohli jsme mít v naší rodině stoletého jubilanta. Zemřel na zápal plic a pohrudnice těsně před stovkou…
Nemohu nevzpomenout na rodiče mého táty, Františka Cigánka – Tomáše a Mariánu Cigánkových, v 30-tých létech minulého století bytem ve Věžkách u Přerova č. 23, u nichž jsem od svého nejútlejšího dětství býval téměř denně (do svých předškolních let). Oba se dožili vysokého věku: stařeček 85. a stařenka 83. let… - přesto, že žili ve velmi skromných sociálních podmínkách. Obdělávali pár měřic políček a stařeček si přivydělával šitím a opravami obuvi. Vyučil se na XII. okrese ve Vídni obuvníkem (ševcem) a stařenka vychovávala v jejich domácnosti šest dětí (čtyři syny a dvě dcery). Nejstarší z jejich synů – Josef – byl za 1. světové války těžce raněn a dlouhodobě léčen v nemocnici ve Lvově, oženil se tam s místní zdrav. sestrou Agafií a vychovali spolu dvě děti. Na následky válečných útrap a těžkých zranění – strýc Josef ve dvacátých létech min. stol. zemřel a byl pochován na Lvovském hřbitově. Stařeček a tátův bratr Antonín mu byli v tehdejším "Ruském Polsku" na pohřbu…
Rodinné zázemí a poměry v širší rodině:
Můj táta František CIGÁNEK (* 1890) – jako věkově druhý v pořadí – se za Rakousko-Uherska vyučil (rovněž na vídeňském XII. okrese) stolařem. Po vyučení vstoupil do služeb ČSD a společně se svou manželkou (mojí mámou) Marií, rozenou Kozákovou, rodačkou z Kyselovic (v býv. okrese Kroměříž) obhospodařovali 15-18 měřic polností a byli de facto tzv. "samozásobiteli". Narodili se jim čtyři děti: já, jako prvorozený syn František, moje sestra Mařenka (která ale zemřela brzy po narození), sestra Věra – po vychození obecné a měšťanské školy krátce navštěvovala Střední techn.-zemědělskou školu v Přerově, vstoupila do 3. řádu sv. Františka, sloužila jako zdrav. sestra na dětském odděl. Fakultní nemocnice v Olomouci, kde onemocněla mimoplicní tbc a ve věku 34. let zemřela. Je pochována na hřbitovním separé odděl. řádových sester-františkánek ve Slavkově u Opavy. Nejmladší byl můj bratr Miroslav, který absolvoval dvě léta Vyšší průmysl. školy mlékárenského průmyslu v Kroměříži, 2 x 5 měsíců Mistrovské školy zemědělské v Lipníku n./B. a jednoletou Techn.-zemědělskou školu pro funkcionáře JZD. Vykonával pak profesi zootechnika v JZD "HANÁ".
Tatínkův bratr Alois byl také nějakou dobu zaměstnancem ČSD a jako můj táta "kovozemědělcem". Strýc Antonín bojoval za 1. svět. války na ruské frontě, dezertoval do masarykovských legií, byl sověty zajat a do roku 1924 vězněn v uhelných dolech v "Kuzbasu" (v Kuzněckom ugolnom bassejnu /Kuzněcké uhelné pánvi/) až do rozhodnutí Mezinárodního poválečného orgánu, který sjednal výměnu válečných zajatců… Po návratu ze sovětského Ruska pracoval rovněž jako zaměstnanec ČSD na drážním hradle v žst. Chropyně. Přitom obdělával několik měřic polí v rodné obci ve Věžkách u Přerova. Byl nesmírně houževnatým rolníkem v tom nejlepším smyslu slova. Při rozjaření býval první na poli a chystal se k zasetí jařin (při přípravě zeminy "rádlováním"). Po léta obětavě vykonával funkce ve věžeckém Sboru dobrovolných hasičů jako jejich velitel…
Poslední tátův bratr Augustin byl samostatně hospodařícím zemědělcem (a spolu se všemi svými rodnými bratry) byl také členem místního Sboru dobrovolných hasičů ve Věžkách - jako zdravotník a trubač.
Obě tatínkovy rodné sestry se provdaly – teta Marie si vzala pana Josefa Topiče z rodné obce (Věžek), kde také po celý život bydlela a její sestra Anežka se přivdala na hospodu do Kostelce u Holešova za pana Adolfa Tatýrka. Po čase se přestěhovali do Holešova. Teta Marie pracovala převážně v zemědělství a kostelecká teta v pohostinství.
Tolik o rodinných vztazích se strany rodiny Cigánkových. – Z maminčiny strany (rodiny Kozákových z Kyselovic) mám jen velmi "kusé" vzpomínky. Vím, že kyselovská stařenka – Anastázie Kozáková, za svobodna Žochová – měla syna Antonína a Františka Kozákových. Hluboce se mi vryl do paměti její smutný osud: vychovávala ji macecha, která jí neustále připomínala "Nemám tě ráda – a nemohu tě mít ráda – co není od srdce, není ani k srdci!"
Maminčin bratr Antonín (Tonek) Kozák se přiženil do Brna. Vzal si brněnskou Němku Marii Vodákovou, s níž měl jedinou dceru Zdeňku. Byl stavebním "polírem" na brněnských stavbách (většinou německých stavebních firem), ale údajně nebyl organizován v žádné z nacistických organizací (NSDAP apod.), nicméně jeho dcera Zdeňka (moje sestřenice) byla členkou Bund Deutscher Mädel (Svaz německých dívek).
Při osvobozování Brna koncem 2. svět. války sovětskými vojsky se prý vojáci ptali spolubydlících sousedů: "…a gděže iščo germány…?" – Když jim sousedé ukázali na strýcův byt, byl z něj surově vyvlečen, krutě zbit a do tří dnů na následky zranění zemřel v nemocnici "U sv. Anny". Vdova (teta, v SRN provdaná M.Schneider) se sestřenicí až do roku 1947 pracovaly v zemědělské usedlosti u jisté rodiny Křížkových ve Veverské Bitýšce a poté se legálně přestěhovaly do Bavorska (SRN) za svými sestrami, které v Bavořích bydlely již za "První republiky" ve Wolnzachu (mezi Ingolstadtem a Mnichovem). Obě se v Německu nepříliš šťastně provdaly. Několik let jsme s nimi měli korespondenční styk, ale více jak půlstoletí jakoby se nad nimi slehla zem… Teta (M.K.-S.) je již jistě dávno "na Pravdě Boží", ale Zdeňka (po provdání Sidi Huberová) může ještě být naživu. Je stejně stará jako já (mohla by mít kolem osmdesátky). Bezvýsledně jsme zjišťovali stopy jejich osudů - prostřednictvím Mezinárodního i Československého Červeného kříže… Odezvy žádné!
Tolik stručně z mých "rodinných análů" – za mlada…
Kde jste vyrůstal – v jakém prostředí?
Oba moji rodiče byli po celý svůj život prokatolicky orientovaní – praktikující katolíci – a v tomto rodinném prostředí jsme doma všichni tři vyrůstali. Výuka náboženství byla tehdy v obecné škole a na měšťance povinným předmětem. Vedle rodičovské péče a náboženské výuky na školách (obecné a měšťance) považuji na tomto místě připomenout, že moje srdce a duše byla "vykována" také na kolbištích sportovních, tj. v "ORLU" a v "JUNÁKU". Byl jsem jejich členem od června 1945 ve Věžkách u Přerova.
Jak vzpomínáte na své mládí?
Na Štědrý den v roce 1934 jsme vyhořeli – 23.12. toho roku kominík vymetal před polednem komíny našeho rodinného domku (kdy se v kuchyni topilo) a ex post vyšetřující orgány zjistily, že během čištění komínového tělesa na "hůře", kde bylo uskladněno seno a sláma pro dobytek a vyprané prádlo na vánoční svátky, vylétla (při vytahování kominického koštěte) jiskra, která 24 hodin doutnala a až druhého dne, kolem 10:30 hodin dopoledne, se uskladněná sláma a seno vzňalo. Přijelo prý k likvidaci požáru šest hasících sborů z okolních obcí i z Přerova, ale celá střecha budovy lehla popelem… Hasiči se pak již jen snažili zachránit sousední dům rodiny pí. Františky Netopilové, obchodnice smíšeným zbožím. Při adaptaci a rekonstrukci našeho domku, podpojištěné novostavby (postavené v roce 1929, tedy pět let před požárem), museli zedníci odstranit pět "šárů" propáleného zdiva, nežli byly instalovány nové krovy a nová střecha… Peníze z pojistné smlouvy nepokryly ani režie, spojené s dopravou nových trámů a stavebních materiálů!!! Nota bene v době největší hospodářské krize "masarykovské republiky". Pravdou sice zůstává, že ze širokého okolí nám spoluobyvatelé "ze sousedské solidarity" přiváželi v roce 1935 krmnou řepu, brambory, seno a slámu pro dobytek, ale dluhy, vzniklé požárem spláceli rodiče až do konce 2. světové války. Vyhledem k tomu byla naše rodina řadu let živa "jen z ruk práce", jak se říkávalo – žila "z rukou do úst". K obědu bývalo maso jednou za čas – a to jen z vypěstovaných domácích králíků a na jaře jen kůzlečí. Přesto jsem nikdy neslyšel, aby si rodiče na stávající poměry stěžovali!
Co nebo kdo formoval vaše názory (politické, náboženské atd.)?
Díky rodičovské péči – maminčiny, která byla politicky bezpartajní a tátovy, který byl řadovým členem Lidové strany, ale především díky jejich křesťanskému náboženskému přesvědčení (v duchu řím.-katol. Církve) – jsem byl (spolu se svými sourozenci) odmala názorově orientován.
Moje politické i náboženské přesvědčení jsem získal z celoživotní praxe svých rodičů i širšího rodinného příbuzenstva.
Jaký byl váš vztah k Němcům?
Odjakživa jsem odsuzoval hitlerovský nacismus (až šovinismus), zvl. po nástupu "Vůdce" v "Třetí Říši" k moci (po roce 1933) – nikoliv však k německému národu, jako takovému…
Vzhledem k tomu, že jsme měli v rodině "česko-německou přízeň" – (naši brněnskou rodinu, jak uvádím dále), která se neztotožňovala s nacistickou ideologií, nicméně moje teta Marie Kozáková pocházela z rodiny brněnských Němců, nikdy jsme jim to nevyčítali – žili jsme opravdu v rodinné symbióze a národnostní toleranci…
Jaké máte vzpomínky na rok 1938 (Mnichov) a následnou okupaci?
Těžce jsem nesl následky politické zrady našich předmnichovských západních spojenců a následné německé okupace naší vlasti. Rozhodně jsem odmítl vstoupit do tzv. Kuratoria mládeže, nebo pronacistické Vlajky.
Spolu se svými demokraticky smýšlejícími rodiči a se členy učitelského sboru obecné školy ve Vlkoši u Přerova, zejména jsa ovlivněn názory vlasteneckého učitele češtiny, pana Josefa Bendy, byli jsme niterně velmi zklamáni "mnichovanskou zradou našich západoevropských spojenců" – rozhodnutím odstoupit Sudety hitlerovskému Německu – s následnou okupací ČSR nacisty a zřízením "Protektorátu Čechy a Morava" (Protektorat Böhmen und Mähren) …
Zapojil jste se vy sám nebo někdo z vašeho okolí do odboje?
Rodiče sice nebyli organizováni v českém protinacistickém odboji, ale přispívali jsme formou materiální pomoci partyzánským jednotkám, působícím v prostoru Moravsko-Slezských Beskyd, na Oderských vrších a v Podhostýní. Já sám jsem minimálně 5x vykonal službu "rozvědčíka" při předávání obilí a mouky někdejšímu pracovníku Optikotechny Přerov panu Englovi (tehdy bytem v Lověšicích u Př.), který byl zprostředkovatelem materiální pomoci partyzánským jednotkám sovětského majora Murzina, operujícího v Oderských a Hostýnských horách. Pšenici mu pravidelně v nočních hodinách mlel jistý mlynář – pan Holub – na osamoceném mlýně mezi obcemi Horní Moštěnice, Lověšice, Bochoř a Věžky u Přerova (který již dávno neexistuje).
Otec se aktivně zapojil do protinacistického odboje – přispíval proviantnímu zásobování partyzánských jednotek, působících v oblasti Hostýnských hor a Oderských vrchů, vedených mjr. Murzinem. Předávání zboží (masa ze "zabíjaček" v zimě a chleba během roku) zprostředkovával pan Josef Koplík-sen. příslušníkům českého četnictva ve Vlkoši u Přerova, jejichž sídlo bylo vedle rodinného domku Koplíkových. Táta jim potraviny vozíval v pozdních večerních hodinách na "tragači" po chodníku, vedoucího z Věžek do Vlkoše…
Zauzené vepřové kýty, žebra, slaninu a klobásy z "černých zabíjaček" každoročně předával táta v zimním období (mnohdy i bez prostřednictví strýce Jos.Koplíka-sen.) přímo na četnické stanici. - Stávalo se tak i za cenu ohrožení svého života. Říšské zákony takové jednání považovaly za záškodnickou hospodářskou kriminalitu, zaměřenou vůči Velkoněmecké Říši, které gestapo trestalo buď internací v koncentračním táboře, nebo bez dalších soudních průtahů – smrtí.
Byl jste vy sám nebo někdo z Vaší rodiny perzekuován nacisty?
Strýc (tatínkův bratr) – Antonín Cigánek-sen. – masarykovský legionář na Rusi: nebyly mu "za rajchu" poskytnuty důchodové (sociální) nároky vůbec – a před fyzickou likvidací byl údajně zachráněn (v úvodu zmiňovaným, maminčiným bratrem Antonínem Kozákem z Brna) – intervencí u orgánů brněnského gestapa…
Za "prodej načerno chovaného a vykrmeného prasete" vlkošskému řezníkovi, panu Rudolfu Oheralovi byl táta v závěru 2. světové války zatčen gestapem, po tři dny vyšetřován na jejich přerovském působišti a zařazen do chystané eskorty, směřující do některého z nacistických koncentračních táborů "k fyzické likvidaci" – za sabotáž říšskoněmeckého hospodářství… Z časové tísně (rapidně se blížícího pádu hitlerovského Německa) však již k realizaci nedošlo.
Jak jste prožíval válečná léta a jak jste vnímal tehdejší každodennost?
Byl jsem tehdy žákem přerovské "měšťanky" s jednoročním "učebním kurzem" (za protektorátu: Hauptschule für Jungen in Möldersstrasse, Prerau) – a od podzimu 1944 do května 1945 v učebním poměru v továrně na zemědělské stroje pana Lad. Daňka ve Vlkoši u Přerova.
Protože táta byl od prvopočátku nacistického "anšlusu" (záboru Rakouska, následného "Drank nad Osten", kapitulace Polska a Francie) – niterně přesvědčen, že je jen otázkou času, kdy hitlerovská aliance "Berlín-Tokyo-Řím" válku prohraje – věřil jsem v tomtéž duchu i já v zhroucení nacisticko-fašistické ideologie…
Jaké máte vzpomínky na osvobození a tehdejší atmosféru ve společnosti?
Osvobození od nacistického jařma jsem (spolu s celou naší rodinou) uvítal "se smíšenými psychickými pocity": ve svém nitru jsem si plně uvědomoval pád nacistické éry Hitlerovy "Třetí Říše", při nástupu k moci o sobě nabubřele prohlašující, že bude na Zemi vládnout tisíc let – jak (dle Bible) "pýcha vždy předchází pád"...
Nadosmrti mi zůstanou vzpomínky na závěrečné dny konce 2. světové války, kdy ustupující jednotky Wehrmachtu na čáře Ostrava-Přerov-Kroměříž-Břeclav – měl velitel části těchto ustupujících jednotek přechodný štáb ve Věžkách u Př., umístěný v RD naší sousedky, paní Františky Netopilové, v průjezdu našeho RD měl zaparkovaný vojenský "džíp" – a v "mém pokojíčku" měl jeho řidič zajištěn přechodný azyl. - Nezapomenu, jak v pozdních nočních hodinách se táta s ním bavil na téma "kapitulace nacistických armád" v prostoru střední Moravy. Jednalo se o rakouského občana Bauera, který s dalšími šesti "Kriegskollegy" před rozbřeskem následujícího dne dezertoval. Tátovi slíbil, že – podaří-li se jim dostat se do Rakouska – v nejbližším možném termínu zašle na naši adresu "zdárně realizovanou akci jejich dezerce". Nestalo se tak – z čehož bylo patrné, že byli během útěku likvidováni buď svými soukmenovci (Němci), nebo sovětskou armádou, která okupovala osvobozené Rakousko…
Ustupující nacistická armáda "linie střed" likvidovala za sebou skoro všechny mosty v okrese Přerov. Stalo se tak i v mé rodné obci. V májových dnech 1945 bylo třeba postavit řadu provizorních přemostění také přes místní říčky (Svodnici a Říku), aby mohli zbídačení zemědělci obdělávat svá pole – a aby byla všeobecně zprovozněna doprava na hlavních silničních tazích. Do těchto poválečných rekonstrukčních a adaptačních prací byla "brigádně" (dobrovolně) zapojena převážně mužská populace. Z přinucení "revolučních gard" byli do odstraňování trosek po vybuchlých destrukčních náložích a budování provizorních mostů také zapojováni bývalí místní "Vlajkaři" a další pronacističtí kolaboranti. Byl jsem mnohdy přímým svědkem až nehumánního zacházení s těmito "zrádci" - jak např. jistý věžecký občan, známý pod přízviskem "Janhuhu", vlastním jménem a příjmením Jan Kozák (železniční zaměstnanec) - pod dozorem samozvaných "revolučních gardistů" musel až do úpadu tahat v bahně Svodnice klády (v zorném úhlu starozákonního "Oko za oko, zub za zub!") – Tento poválečný "hurá-styl" ve mně zanechal velmi rozporuplné vzpomínky…
Co jste dělal, kde jste se nacházel v období 1945-48?
Od září 1945 do června 1947 jsem (proti svým zájmům) absolvoval s vyznamenáním Obchodní školu (OŠ) v Přerově. Měl jsem totiž tehdy v úmyslu studovat na některém z oborů středních průmyslových škol na Přerovsku (resp. Olomoucku), se zaměřením na elektro-nízkoproud, nebo vysokofrekvenční elektrotechniku. Žel, čtyřletá studia u těchto oborů, zakončená maturitními zkouškami, byla preferována pouze pro zájemce, kteří "za rajchu", pracovali v rámci "totálního nasazení" (tzv."Totaleinsatz") v německém zbrojním průmyslu (v Porúří, příp. v leteckých fabrikách ve Vídeňském Novém Městě/Wiener Neustadtu) aj.
Naděje, že budu moci později studovat elektrotechniku, se ale rozplynula, "jak mlhy na Blatech".
"Z nouze ctnost" jsem udělal po zakončení OŠ přestupnou zkoušku do druhého ročníku Obchodní akademie (OA) v Přerově – a zakončil jsem OA v červnu 1950 maturitní zkouškou s vyznamenáním.
Politický vývoj a boj o moc ve státě, stoupající preference komunistů:
Záměrné zablokování tzv. Marshallova plánu pro poválečné státy střední Evropy (v zájmové sféře SSSR - zejména pro Československo) – předznamenalo zbolševizování státního aparátu v ČSR a způsobilo tak u nás na dlouhých 42 let radikální odklon od sociálně-politického vývoje Západu a jeho životního stylu (tzv. amerického standardu)… Uvízli jsme (také svým zaviněním) v sovětské politické pasti, z které, jak se dříve zdálo, nebylo úniku.
Ať chtíc, či nechtíc – byli jsme nuceni "tančit podle tónů moskevských častušek"! Nebylo proto divu, že bolševické svoloči narostla křídla a ostruhy – stali jsme se politicky i ekonomicky sovětským protektorátem se všemi jejich zbolševizovanými hospodářskými důsledky!
Únor 48 – uchopení moci komunisty a vaše pocity, postoje, názory:
Pochopi KGB připravili "Únorový puč", prezident Beneš (s podlomeným zdravím) ustoupil komunistickému tlaku, přijal v únoru‘48 demisi ministrů Československé vlády – a dílo zkázy bylo dokončeno!
Pohled na poúnorový vývoj:
Masarykovské demokratické principy se pádem vlády ČSR v Únoru 1948 "zhroutily jako domečky z karet…" a nastala VLÁDA TMY. Na denním pořádku se šířily politické represe vůči všem, kteří odporovali komunistickému režimu…
Jak se vás osobně a vašich nejbližších dotkl nástup komunismu?
Podmínky údobí mých vysokoškolských studií na Filozofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci se postupně, semestr od semestru zhoršovaly: komunistická guerila na fakultě byla zaúkolována "zlomit mne za každou cenu". Místo studijního oboru "angličtina/čeština" mi bylo nabídnuto studium oboru "ruština/čeština". Nerespektoval jsem jejich "nabídku" a pokračoval v původním studiu (dle indexu) – včetně ruštiny. Navštěvoval jsem přednášky a semináře "od nevidím do nevidím". Pro mojí přednášku, kterou jsem přednesl na zakončení rehabilitačního pobytu ve VŠ-středisku v "Račím údolí" (Krebstall – v Javorníku ve Slezsku) jsem text tématicky zvolil v nerudovském duchu "Buď každý jednotlivec z křemene, a bude celý národ z kvádrů !"– A k 14. září (výročí úmrtí TGM) jsem připojil "vzpomínkovou desetiminutovku" na Tatíčka Masaryka…
Vzápětí následovala reakce – zrušení uvolňování vázaných vkladů v rámci státního studijního stipendia za prospěch, které mi bylo poskytováno v částce Kč 2.000,– měsíčně.
Abych nebyl finančně závislý na svých rodičích, nastoupil jsem v továrně na obráběcí stroje TOS v Olomouci-Hodolanech do zaučovacího kurzu pro soustružníky. Když se o vzniklé situaci dověděl páter ThDr. Josef Holubníček z olomoucké konsistoře, inicioval a prosadil u jejich vedoucích ekonomů, aby mi byl z Fondu Cyrilo-Metodějské nadace, určené pro vysokoškolské posluchače ze sociálně slabších rodin proplácen mimořádný peněžní příspěvek ve zmiňované částce Kč 2.000,– měsíčně.
Moje stále se zhoršující podmínky studia na Palackého univerzitě sledoval m.j. také právní zástupce Střední správy dráhy (ČSD), pan JUDr. Miloslav Hambálek (tehdy bytem Sokolská 9 v Olomouci), u něhož jsem bydlel (s dalšími dvěma kolegy z univerzity) v podnájmu.
Měl řadu vlivných přátel-právníků a někdejších spoluvězňů z nacistického koncentračního tábora v Dachau, pracujících t.č. na Ministerstvu zahraničí ČSR. Jeho prostřednictvím (a dalších resortních činitelů) mi nabídl, že pro mne zajistí dokončení univerzitního studia na institutu Evropské koleje (pro utečence z "Východního bloku") - se sídlem v belgických Bruggách. Po vzájemných rozhovorech na uvedené téma jsme se dohodli, že si "vezmu čas na rozmyšlení". – Získal jsem svolení rodičů a po 14. dnech jsem "přikývl" na jeho návrh. Sondoval jsem možnosti ilegálního opuštění území ČSR na pomezní čáře v prostoru Valtice – Mikulov. Byl jsem však informován, že jihomoravské a slovenské pohraniční pásmo je velmi důkladně střeženo a zaminováno. Rozhodl jsem se proto, že zvolím přechod ČSR v severozápadním cípu Jesenicka. Tento prostor jsem znal (a prozkoumal při účasti na "Závodě sdružených tříčlenných lyžařských hlídek", pořádaném v rámci Vojenské přípravy na katedře "F-baterie"- Žižkových kasáren v Olomouci – u protiletadlového dělostřelectva při studiu na Filozofické fakultě UP v Olomouci; byli jsme tehdy ubytováni na chatě "Barborka").
Nastal "DEN D" (29/1 1953) – mého ilegálního přechodu hranic ČSR do Polska. Akce se zdařila – ale před naším někdejším starobylým slezským městem Vratislav (Wróclaw) mne za ranního úsvitu shlédla skupina příhraniční stráže, byl jsem zatčen a předán do vyšetřovací vazby v místní věznici.
Při zatčení se mne integrovaná sovětsko-polská pohraniční hlídka ptala: "… a kděže u vás pistoly?" Když po provedené osobní prohlídce skutečně zjistili, že u sebe nemám žádnou zbraň, kroutili nechápavě hlavou jak je vůbec možné, že "kopečkář" šel "přes čáru" beze zbraně(?)!
Ve vratislavské vyšetřovací vazbě jsem se musel naučit v polštině (foneticky) hlášení v pozici vojenského pozoru: "Obyvatelu službovy, Cigánek – zatrzymany – melduje se na cele nómer šešč – stan jeden" (samovazba). - Po celou dobu vratislavské internace se vyšetřovatelé ke mně chovali opravdu velmi korektně, nikdy nepoužili násilí – na rozdíl od pozdějších vyšetřovacích praktik "našich estébáků" v Olomouci!
Z Wróclawi mě polská eskorta na přechodnou dobu transportovala do Kladska (Glódsko) a posléze "na pomezní čáru", poblíž městečka Javorník ve Slezsku, zde jsem se dostal "do drápů" uniformovaných pochopů SNB-VB Olomouc a přenocoval jsem s nimi na expozituře v Jeseníku-město. Byl jsem šokován zdejším nápisem v interiéru zajišťovací vazby, připomínajícímu nacistické koncentráky "ARBEIT MACHT FREI!" – naše orgány StB použily obdobné heslo: "PRÁCE ZVÍTĚZILA NAD KAPITALISMEM – PRÁCE ZVÍTĚZÍ I NAD ZLOČINEM!"
Z Jeseníka jsem byl trasportován do vyšetřovací vazební věznice StB Olomouc. Zde jsem si "užil své"…!
Soudní přelíčení jsem "absolvoval" dne 18. března 1953 u Lidového soudu v Olomouci (tak říkajíc "U LVŮ"). Krátce nato mne převezli do bývalé garnizonní vojenské věznice Envelopa ("na gárňák"). Spolu s dalšími odsouzenci jsem zde byl "ošacen tzv. sokolským mundúrem" (tj. trestaneckou uniformou). Autobusovou kolonou, s doprovodem estébáků, jsme byli odtransportováni na Sokolovsko - do Ostrova nad Ohří. "Umístěnku" jsem obdržel na lágr "XII" a bylo mi přiděleno evidenční číslo AO 12 612. K dobývání uranové rudy mne zařadili na šachtu "XIV".
Naši "skvadru na fárung" nás vodíval dvěma koridory jistý bývalý poručík čsl. armády – Slovák Karol Pazúr. Byl původně odsouzen - na základě Retribučního soudu prezidenta Beneše za masakr na Švédských šancích poblíž obce Horní Moštěnice, okres Přerov – kde nechal naprosto neoprávněně (o své vůli) postřílet přes dvěstěpadesát slovenských (karpatských) Němců, vracejících se po 2. svět. válce "z rajchu" zpět, domů – na východní Slovensko, kde jejich rodiny žily přes tři sta let. Vyfasoval 20 let "natvrdo" – k výkonu trestu v Jáchymovských uranových dolech… - ale na základě "patolízalské služby" na lágru "XII" mu byl celkový výkon trestu odnětí svobody snížen… Před pochodem ze "Dvanáctky" na "XIV-ku" nám vždy velíval: "Po dobu pochodu nechcem počuť ani slova, Roth (spoluvězeň z Kroměříže/?/) – s vykročením počítať – ráz-dva-tri-štyry, ráz-dva…!" – Do brány "Čtrnáctky" se vcházívalo tzv. "husím pochodem" v řadách, za sebou, nebo po pěticích vedle sebe… Po napochodování do objektu "XIV-ky" – "partafíra" Pazúr smekl vězeňskou čepici ("micku") a nahlásil veliteli šachty (sovětskému inženýru Gračevovi) počet vězňů, nastupujících na směnu…
Na jaře 1953 zemřel zloduch-maršál Stalin – a za týden nato Klement Gottwald. Naši spolumuklové se tuto zprávu dověděli prostřednictvím vězňů-skautů – vyťukáváním morseovky – a předpokládalo se, že bude vyhlášena amnestie, týkající se vězňů "s výkony trestů do maximálně tří let sazby"… Svitla naděje, že se alespoň někdo z nás dostane do civilu. Amnestie se týkala i mne. Na "Ústřeďáku" jsme vyfasovali své civilní obleky a připravili jsme se k opuštění "JÁCHYMOVSKÉHO PEKLA"…
Po vyhlášení amnestie a následné "papírové vojně" byli amnestovaní "muklové" doprovázeni ve zvláštním vlaku z Ostrova nad Ohří do pražského Hlavního (Wilsonova) nádraží ČSD. Zde jsme obdrželi tzv. úvěrové jízdenky s vyznačením cílových železničních stanic svého trvalého bydliště – a rozjeli se ke kýženým domovům. Mojí "konečnou" byla sice žst. Věžky u Přerova, ale v brzkých ranních hodinách jsem neměl z Přerova na Brno dobrý vlakový přípoj, tak jsem pokračoval z Přerova osobním vlakem do žst. Horní Moštěnice – a odsud jsem šel pěšky polními cestami DOMŮ. K věžecké kapličce jsem dorazil ve chvíli, kdy moje maminka právě přinášela konve nadojeného mléka na stanoviště, určené k odvozu k zpracování do kyselovské mlékárny. Při našem shledání u naší kapličky, zasvěcené Nanebevzetí Panny Marie (hodová mše svatá se každoročně slavívá dne 15. srpna) mne – vychrtlou tělesnou trosku – pomalu ani nepoznala…
V následujících dnech jsem byl hospitalizován a léčen v olomoucké fakultní nemocnici až do podzimu 1953 – a poté předán na doléčení na internu přerovské Městské nemocnice. V říjnu téhož roku jsem obdržel od gen. Alexeje Čepičky pozvánku k nástupu "vojenské prezenční služby beze zbraně". Narukoval jsem do Komárna (na Slovensku) k 53. Pomocnému technickému praporu (PTP/VTNP). Po základním vojenském výcviku jsme byli převeleni do Zahrádek u České Lípy (na Mimoňsku) a odsud na jednotlivá pracoviště PTP…
Můj první pétépácký post byl na stavbě vojenských bloků pro důstojnictvo lidově-demokr. armády v Kolíně. Byli jsme ubytováni v objektu původně židovských vlastníků poblíž městské vodárny jako "odloučená jednotka odloučené jednotky", s nejvyšší šarží desátníka. Zato "zetvépák" (zástupce velitele pro věci politické) bylo "eso k pohledání" s propůjčenou hodností staršiny (maďarské národnosti, pocházející odněkud z východního Slovenska)… Jako ušité jemu na míru – pasovalo: "Čítať a písať neviem, ale vojnu vám urobím!" Co je zač se ukázalo o Štědrém dni: Po večeři "zavítal" mezi nás a oslovil přítomné: "… Tak co, vy svině reakcionárské, žerete ruský chleba a pozeráte sa na Západ – to ste sa nažrali, co…?" - Sedmdesát pět procent našeho zdejšího vojenského útvaru byli římsko-katoličtí kněží a bohoslovci, tak si asi každý běžný občan dovede představit, jak na ně zapůsobily vulgarismy tohoto debila – reprezentanta čepičkovské éry… Amorální dopad byl znásoben, když odmítl delegaci kněží povolit odsloužení půlnoční štědrovečerní bohoslužby. Výroky, jimiž je "častoval" nelze zveřejnit…
Takové jsem měl zážitky o Vánocích 1953 u útvaru PTP/VTNP v starodávném městě Kolíně…
Konkrétní dopady perzekuce pro vás, vaše nejbližší a v blízkém okolí:
Jako "osoba nežádoucí" – ve vojenských dokladech označená "E" (politicky nespolehlivá) – jsem byl zcela diskvalifikován, neměl jsem šanci se jakkoliv společensky uplatnit, resp. uplatnit své předběžné středoškolské vzdělání, nehledě k nedokončenému vysokoškolskému vzdělání… – z jednoho prostého důvodu: Odmítl jsem vstoupit do některé z nabízených politických stran Národní fronty (např. do Lidové strany) a v žádném případě jsem nesouhlasil se spoluprací s StB. Navíc – moje sestra Věra C. vstoupila do Kongregace Milosrdných sester NPPM - Třetího řádu sv. Františka a můj rodný bratr studoval v Kroměříži na Vyšší průmyslové škole mlékárenského průmyslu. Rodiče byli již likvidováni "jako třída" (soukromí zemědělci).
Proč, kde a za jakých okolností jste byl zatčen?
Jak jsem uvedl výše, byl jsem zatčen v důsledku ilegálního přechodu čsl. hranic, internován ve Vratislavi a v Kladsku (v Polsku).
Zatčení:
Na území Polska jsem byl zatčen polskými bezpečnostními orgány a – po předání čsl. vyšetřujícím orgánům – estébáky na pohraničním území poblíž Javorníka ve Slezsku.
Vazba:
Proběhla zprvu ve Vratislavi a Kladsku, následně pak na VB-SNB (StB) Olomouc.
Výslechy:
Viz výše – v polské řeči ve Vratislavi a v Kladsku, pak v Olomouci.
Perzekuce rodiny a nejbližšího okolí:
Zákaz dokončení univerzitního studia na Filozofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci s termínem "do odvolání" (za předpokladu spolupráce s StB a splnění dalších požadavků by mi bylo umožněno studium dokončit). Slibům estébáků jsem stejně nevěřil! Navíc tu existovaly okolnosti "náboženských kořenů celé naší široké rodiny" – a dalších "negativních poměrů" (např. rodina, bydlící na Západě)!
Soud:
Proběhl u Lidového soudu v Olomouci – nebyl mi ani přidělen obhájce "ex offo" (z moci úřední) – předseda senátu JUDr. Jaroslav Mléčka protiprávně prohlásil, že jsem schopen se obhájovat sám.
Rozsudek:
Jménem republiky:
"Lidový soud v Olomouci – odd.4 – (za předsednictví Dr. Jaroslava Mléčky) – rozhodl po veřejném hlavním líčení, že obviněný František Cigánek, nar. dne 25. ledna 1930 ve Věžkách, okr. Přerov, naposled studující P.U. v Olomouci a dělník v národním podniku TOS, naposled bytem Olomouc, Sokolská č. 9, t.č. ve vazbě okr. prokuratury v Olomouci – je vinen, že uprchl nedovoleně přes státní hranice do Polska, aby pak přes Polsko a lidově demokratické Německo se dostal do západního Německa – čímž spáchal trestný čin opuštění republiky podle § 93 odst. 1 tr. z. – a odsuzuje se za to podle § 95 odst. 1 k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 48 odst. 1,2 tr. z. ukládá se obviněnému také trest peněžitý 2.000 Kč, v příp. nedobytnosti náhradní trest odnětí svobody v trvání 14 dnů. Podle § 68, 72 tr. ř. jest obviněný povinen nahraditi náklady trestního řízení.
V Olomouci dne 18.3.1953 – L.S. (kulaté): Lidový soud v Olomouci – L.S. (podélné): Dr. Jar. Mléčka – za správnost vyhotovení řídící kancel. oddělení: (podpis nečitelný)"
P.S.: Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 18/3 1953 - 4 T 74/53.
Počet a doba strávená v různých vězeních a lágrech:
Leden až květen 1953 (následně květen až říjen 1953 léčebné pobyty ve Fakultní nemocnici Olomouc a v Městské nemocnici Přerov).
Vězeňské prostředí – spoluvězni a bachaři:
Vyšetřovací vazba v polské Vratislavi – chování vyšetřujících orgánů "v mezích celkem slušné normy", dtto v Kladsku. Podmínky vazby na StB Olomouc považuji za nelidské, odporující všem humanitním zásadám mezinárodního justičního práva, ochrany lidských práv, zaručených Ústavou ČSR. – Z trpkých zkušeností víme, že bolševický režim nerespektoval mnohdy ani "produkty svých právních norem, a to jak tehdejšího údobí, tak ani Helsinské konference z roku 1975, (přesto, že jejich smluvní obsah konsignovalo i Československo). Jako nejhoršího bachaře považuji poručíka ČSLA Karola Pazúra z lágru "XII".
Pracovní a životní podmínky:
Za celou dobu mojí internace považuji za nejhorší pracovní podmínky na šachtách "Jáchymovského pekla" (na šachtě "XIV") a pobyt na lágru "XII".
Setkání s významnými osobnostmi – i bývalí komunisté atd.:
I přes relativně krátký pobyt na "DVANÁCTCE" v Ostrově nad Ohří – jsem navázal přátelské kontakty:
a/ S "rozkulačeným kulakem" – panem Stanislavem Skácelíkem-sen. ze Staré Vsi u Přerova, který pracoval na stavbě čističky inaktivní vody ve Vikmanově,
b/ S oldskautským bráškou Jirkou Pokorným – alias "JEŽEK z TEPLIČKY" (členem pražské pobočky KPV č. 15) a s několika jeho skautskými přáteli, kteří byli na "Prokletou DVANÁCTKU" eskortováni ze "SVATOPLUKA". Všichni také fárali na "XIV-ce" v střídavých směnách.
Vaše psychické rozpoložení – co vám pomáhalo – co vám ubližovalo?
Krušné chvíle jsem prožíval "za ostnatými dráty" na samotkách olomouckých "vyšetřoven" StB. – Nebylo komu si postěžovat, ani s kým se potěšit. "Referenti" byli kovaní bolšáni, vykonávajíci funkce "hlídacích psů" ve službách všemocné partaje a jejich nohsledů v civilu. Přes jejich spáry se neprotáhla ani myš, neřku-li propašovat moták!
Jednou "za uherský rok" se podařilo na dole "XIV" předat vězňovi nějakou soukromou informaci od rodinných příslušníků, někdy i krajíček chleba! Když se tyto iluzorní vztahy na šachtě "prolátly", byly krutě trestány pobytem v "bunkru" (na "tuplované" samotce samozřejmě s omezeným přísunem proviantu a vody)… - a v budoucnu si "provinilec" ani "neuprdnul"! Byl na něj nasazen provokatér ("lapka"), který dostal od vedení tábora příkaz k střežení "ve dne v noci" – s příslibem tučné odměny za "prásknutí" delikventa…
Tyto způsoby psychické drezury byly pro mne (i pro celé "muklovské společenství") nejhorší ze všeho trápení – nějaký najatý "práskač" se, bohužel, vždycky našel!
Politické změny a jejich dopady ve vězeňském prostředí – jiné politické procesy, smrt Stalina, Chruščovův projev – odsouzení kultu osobnosti:
Nepokoje ve východním Německu, nadějné aktivity polských loďařů v Gdyni a v Gdaňsku v rámci "SOLIDARITY" – masakr při tzv. "Maďarských událostech 1956"- pozitivně ovlivňovaly psychiku "muklů" a "muklyň" ve všech "nápravných zařízeních" v ČSR i mimo naši republiku. – Smrt Stalina byla signifikantním nástupem k odbojové činnosti nejen proti bolševickým zlořádům v SSSR, ale také ve státech "za železnou oponou". Jeden z projevů antikomunismu v sovětském Rusku byly série odsuzování tzv. "kultu osobnosti" (viz nástup Chruščova k moci ve státě) etc. etc. V těchto souvislostech nastal rovněž oklon od "ústřední linie KSSS" u států západoevropských komunistických stran – Itálie, Francie, Titovy Jugoslávie, včetně Rumunska a na Dálném Východě v ČLR.
První amnestie a postupné propouštění spoluvězňů:
Na mne se vztahovala amnestie po smrti Klementa Gottwalda, která de facto rozhodla o mém dalším životním putování vůbec… "DVANÁCTKU" jsem opouštěl s nedoléčeným oboustranným zápalem plic a pohrudnice a se zvýšenými teplotami (37,8°C), leč "v slastném duševním rozpoložení", že nejpravděpodobněji unikám ze spárů číhající "sestřičky Smrti" (objetí "Jáchymovského pekla").
Jakž-takž jsem zvládl hromadnou eskortu z Ostrova nad Ohří na pražskou "Wilsonku", zdravotní sestra na místním oddělení Čsl. Červeného kříže Praha-Hl.n. mi podarovala pár prášků, snižujících horečku a mírnící bolesti na cestu do Přerova. Nastoupil jsem cestu zpět z bolševického jařma ("katabázi") – zpáteční cestu DOMŮ! Spadl mi obrovský balvan se srdce!!!
Vaše propuštění – pocity a kam směřovaly vaše první kroky?
Jak jsem se shora zmínil – první moje setkání po návratu ze "Dvanáctky" – bylo s mými nejbližšími, tedy s rodiči a sourozenci. Poté následoval nástup hospitalizace v olomoucké Fakultní nemocnici (v měsících duben–srpen 1953) s následným doléčebným pobytem v přerovské Městské nemocnici (září '53).
V té době probíhaly nátlakové akce na soukromně hospodařící zemědělce v rámci "rozkulačování kulaků-venkovských zbohatlíků" – nucenými vstupy do JZD. Vzhledem k stáří obou mých rodičů a jejich zhoršujícímu se zdravotního stavu plus neúnosným podmínkám povinného plnění "dodávek" zemědělských produktů rodiče posléze podlehli bolševickému teroru a byli nuceni vstoupit do JZD "HANÁ" se sídlem v sousední střediskové obci, Vlkoš u Přerova.
Po ukončení hospitalizace v přerovské nemocnici jsem obdržel povolávací rozkaz k nástupu tzv. vojenské základní služby (beze zbraně) s místem určení – do 53. Pomocného technického praporu (PTP) - Vojenského tábora nucených prací (VTNP) v Komárně (na Slovensku), takže jsem se v civilu doslova "ani neohřál"…
Hledání zaměstnání a postupné uplatňování se v civilním životě:
Jako "politicky nespolehlivý" jsem měl o pracovní zařazení postaráno od října 1953 do konce prosince 1956 ve "Vojenských táborech nucených prací – Pomocných technických praporech ("VTNP/PTP"). Tato bolševická "personálně-politická klasifikace E" byla se mnou celoživotně integrována – ruku v ruce – i v dalším společenském životě.
Udržování kontaktů s bývalými spoluvězni:
S oldskautským bráškou – spoluvězněm z "PROKLETÉ DVANÁCTKY" Jirkou Pokorným – "JEŽKEM z Tepličky" a s "rozkulačeným kulakem", rovněž z "XII-ky" br. Stanislavem (STÁŇOU) Skácelíkem-sen. i jeho synem, Stanislavem Skácelíkem-jun. ze Staré Vsi u Přerova jsem udržoval osobní kontakty i korespondenční styk až do jejich smrti – včetně jejich rodinných příslušníků…
Vztahy s okolím – popř. s vašimi odpůrci:
Kromě komunistických exponentů v mé rodné obci jsem během pobytu "v internaci" a posléze i po návratu domů získal značné sympatie jak u příbuzenstva, tak i v řadách spoluobčanů – bez rozdílu jejich celospolečenského postavení, náboženského přesvědčení a politického zaměření. Z mých největších politických "superodpůrců" doma ve Věžkách nadále vůči mně setrvával jistý Karel Kobylka-sen., někdejší vězeňský dozorce …
Projevy perzekuce po vašem propuštění – stěhování, práce, děti:
Po mém návratu z tzv. "PTP – Legion Étrangere" koncem roku 1956 (po "Maďarských událostech") zaujal vůči mně rektorát Univerzity Palackého (UP) v Olomouci alibistické stanovisko co se týče možnosti pokračovat ve studiích na Filozofické fakultě UP. K umožnění bylo nutno vstoupit do některé z politických stran Národní fronty (NF) plus navázat spolupráci s StB. Když jsem odmítl splnit tyto požadavky, partajní činovníci KSČ rozhodli o mém dalším osudu: nastoupit do zaměstnání v hornictví (důlní těžbě uhlí), příp. v kamenoprůmyslu, nebo v JZD…
Zvolil jsem tu druhou variantu: Rozhodl jsem se vstoupit do zaměstnání v podniku Hranické cementárny a vápenice (HCV) n.p. Hranice na Moravě, pracoviště v kamenolomu na "Žernavé" poblíž Předmostí u Přerova. Do práce jsem dojížděl z Věžek na bicyklu, v zimě – v létě, za každého počasí, ať slunce pražilo do podskalí, kde se teplota "podskaláckého kotlu" blížila 45°C – nebo v zimním období, kdy se venkovní teplota pohybovala až kolem minus 20-25°C… Vždy bylo zapotřebí pracovat v kožených rukavicích! – Nebylo možno vzít do rukou "pajzr" holýma rukama, nebo tlačit vozíky s tlučeným vápencem k rampě, kde se kámen původně sypal do transportních vozíků a závěsnou lanovkou odvážel do prostor skladu Přerovské vápenky (nebo tzv. "saturák" se odvážel nákladními auty do cukrovaru v Dřevohosticích, v okr. Přerov)…
Podmínky pracovního prostředí byly srovnatelné se sovětskými "katorgami" v Zaurálí … Když svého času už nebylo možno splnit "normu", inicioval jsem protestní shromáždění žernavských podskaláků. Akce se konala v místní jídelně pro zaměstnance. Zúčastnili se ho také delegáti z vedení podniku HCV i příslušného odborového svazu, stranických orgánů KSČ a StB. Vyskytli se však i dva "stávkokazi" (zaměstnanci Přerovské vápenky), kteří dodatečně odvolali svá souhlasná stanoviska a požádali mne, abych anuloval jejich podpisy… Po bouřlivých vyjednáváních byli "papaláši" nuceni snížit tunosazby "na hlavu a na směnu"! Za tehdejší politické éry – to bylo naše obrovské vítězství! Samozřejmě mi přibyly do estébáckých záznamů další vykřičníky! – Po mém odchodu ze "Žernavé" (v důsledku "zaprášení plic"- silikózy) přerovští bolševičtí exponenti (+ estébáci) utáhli "normošrouby" žernavským podskalákům – a nebylo už nikoho, kdo by se proti bolševikům postavil čelem…
Politické změny a ovzduší v 60. Letech – Pražské jaro, změny ve společnosti a uvnitř KSČ:
Rozbouřené vlny celospolečenských a politických aktivit – zejména ve střední Evropě v druhé polovině 60. let minulého století – signalizovaly disharmonii v ekonomických a politických vztazích západoevropských komunistických stran vůči kremelskému politbyru… V řadách vysokoškolského studentstva, Svazu spisovatelů a dramatických umělců ČSS aj. vznikala centra vnitřního odporu proti ústřední linii strany a vlády, vyúsťující jistými formami "občanské neposlušnosti". Protikomunistické (protivládní) tendence souběžně nastartovaly nepokoje v dělnických profesích v průmyslových sektorech ČSSR, zejména v Praze, Brně, Plzni, Ostravě aj. – a organizačně přerostly v hnutí "PRAŽSKÉ JARO". Jeho stoupenci usilovali o dodržování mezinárodně uznávaných kodexů o lidských právech a občanských svobodách, stylizovaných v tzv. DEKLARACI LIDSKÝCH PRÁV. Žel – tato deklarace byla pouhým prohlášením (modelem), podle kterého si národy mohly jen přát jednat, nebyla však právně závazná!
Dodržování lidských práv bylo vymahatelné jen v některých dílčích oblastech lidských práv. Právní podstatu mělo např. zacházení s válečnými zajatci, ustanovené v několika po sobě jdoucích "Ženevských smlouvách". Na porušování lidských práv bylo možno pouze poukazovat. Právní závaznost vznikla teprve přijetím a ratifikací Helsinské dohody. V ČSSR ji bylo možno vyžadovat po právní linii až od roku 1976 - nikoliv tedy v šedesátých letech…
Sovětská rozvědka NVD/NKVD sledovala tyto radikální změny v české a slovenské společnosti velmi nelibě – a chystala odvetná opatření ve formě invaze vojsk pěti armád do ČSSR, v čele s armádou Sovětského svazu. Velení tzv. Varšavské smlouvy stanovilo invazní "DEN D" na 21. srpna 1968 v časných ranních hodinách. De facto nastala okupace Československa!
Jak jste se sám angažoval na obrodném procesu – první spolky politických vězňů, K 231:
Pod heslem "Dubček-Svoboda, spása národa" byla na poště Přerov 2 svolána mimořádná ustavující schůze ROH pracovníků vlakových pošt – na které jsem byl zvolen do funkce jednatele přerovské pobočky ROH a zástupcem "vlakařů-ambulantů přerovské pošty 2" (na Ústředí ROH v Praze). – Byl to převratný politický počin: Vůbec poprvé po 2. světové válce byl do zmiňovaných funkcí zvolen pracovník, který nebyl organizován v žádné ze stávajících politických stran tzv. Národní fronty (tedy "bezpartijní")…
Z časové prodlevy se tehdy o ustavení K 231 na poště Přerov 2 ani nejednalo.
Vpád vojsk Varšanské smlouvy – srpen 1968:
Zažil jsem ho v Praze – při služební jízdě vlakové pošty Přerov – Praha 607. S odstupem času nyní konstatuji s obdivem, že se mi podařilo zajistit dne 21. srpna 1968 odjezd z pražského Hlavního nádraží do Žiliny (Praha – Žilina 614) a "tůru" zpět do Přerova. Následoval pak dvacetiletý protektorát nad ČSSR s nedozírnými hospodářsko-politickými důsledky sovětské okupace – do listopadu 1989!
Normalizace – případné problémy v civilním životě, zaměstnání atd.:
Na podzim roku 1968 byla – na příkaz stranické skupiny KSČ pošty Přerov 2 – svolána mimořádná členská schůze ROH, na níž jsem byl požádán, abych odstoupil z výkonu funkce jednatele ROH pracovníků vlakových pošt Přerov 2. Současně jsem byl odvolán i z funkce zástupce "vlakařů přerovské dvojky" v Odborovém svazu v Praze. Kromě toho se jednalo "za mými zády" o mém přeřazení z funkce vedoucího vlakových pošt 1. – tzv. "pražského turnusu".
Jakmile jsem se dověděl o této podlé bolševické akci, iniciované stranickým aktivem KSČ pošty Přerov 2, která byla "zaúkolována" mne přeřadit na pracoviště "balíkové překládky", upozornil jsem šéfa "vlakařů" Josefa Pekárka, že jakmile KSČ prosadí zmiňovanou "transakci", budu trvat na tom, abych byl za práci na "balíkové překládce" honorován v tarifovém zařazení vedoucího pracovníka vlakových pošt první kategorie ("do haléře"). Sdělil jsem vedení pošty Přerov 2 – pokud nepřistoupí na moje požadavky, že se "šéf" vlakařů tak říkajíc "sveze se mnou"… Jmenovaný totiž připojil svůj podpis pod petici, podporující aktivity "Pražského jara", konkrétně sympatizující s Dubčekovskou politicko-ekonomickou reformou ve spojích – a byl "šmitec" podrazáckým snahám "normalizátorů" na přerovské nádražní poště 2. Nenechal jsem se zlomit partajními aparátčíky ani ve sféře sociální…
Sametová revoluce – jak jste vnímal tuto změnu a popřípadě vaše role při odstranění komunismu:
Křečovité snahy kremelských mocipánů se pomalu, ale jistě začaly hroutit v závěru Stalinova života (za tzv. "kultu osobnosti") – ale také postupně u jeho nástupců bylo patrné, že nastává soumrak říše bolševického zla, trvající od výstřelu z Aurory po pád SSSR a jeho satelitů… 17. listopad 1989 se posléze stal mezníkem nejen na cestě Československa k obnovování demokratických práv a svobod – ale také u ujařmených států za "Železnou oponou".
V závěru roku 1989 jsem se zúčastnil prvního setkání skautských činovníků v Městské knihovně pražské a v Klementinu, za týden nato v brněnském "Rondu". Byl jsem iniciátorem obnovy přerovského střediska JUNÁKA a ustavení Střediskové a Okresní Rady JUNÁKA (ORJ) Přerov. "Stará junácká garda" mne jmenovala tajemníkem – a postupně jsem byl zvolen do dalších skautských funkcí na středisku i v rámci ORJ Přerov.
Od založení Koordinačního centra Občanského fóra (KC OF) v Přerově jsem vykonával zapisovatele všech jednání v rámci města Přerova i přerovského okresu.
Spolu s MVDr. Jiřím Pavelkou jsem se podílel na ustavení městské organizace Klubu angažovaných nestraníků (KAN) v Přerově. Střídavě jsem byl zvolen do funkce jednatele a místopředsedy KAN Přerov. Až do dnešních dnů vykonávám funkci místopředsedy této organizace.
Stal jsem se také členem Konfederace politických vězňů (KPV) ČR v Přerově. V současné době jsem byl opětovně zvolen jednatelem Okresní pobočky číslo 51 KPV ČR Přerov.
Od roku 1996 jsem členem Sekulárního františkánského řádu (SFŘ) ČR v Přerově, v němž vykonávám funkci pokladníka společenství… - Scházíváme se v 1x měsíčně v katolickém Centru "SONUS" v Přerově.
Jsem také spoluzakladatelem Moravského ornitologického spolku (MOS) v Přerově. Řadu let jsem byl jeho tajemníkem a v závěru činnosti jednatelem organizace.
Od roku 1957 (tedy 53 let) jsem členem Spolku sběratelů a přátel EX LIBRIS ČR – (SSPE) se sídlem v Praze. Od politického zvratu (Listopadu 1989) jsem byl zvolen do funkce přísedícího OS Přerov a brzy nato (za tři roky) vykonávám funkci přísedícího soudce Krajského soudu Ostrava – na detaš. pracovišti v Olomouci…
Jsem občasným přispívatelem do několika regionálních časopisů…
Názor na současnou politickou situaci a polistopadový vývoj:
Více jak dvacetiletá krystalizace společensko-politické situace v ČR se mi jeví v nepříliš lichotivých barvách. Brzy po cinkání klíči na pražské Letné naprosto zklamaly proklamace exprezidenta Václava Havla, týkající se ideálů masarykovské demokracie – jeho tzv. "SAMETOVÁ REVOLUCE" byla lemována sny, motivovanými hesly o vítězství PRAVDY A LÁSKY NAD ZLEM A NENÁVISTÍ"… Kdeže však ty loňské sněhy jsou …!
Grandiózním stylem roste a sílí plevel tolik odsuzované korupce v tom nejširším smyslu slova, státní, polostátní, ale také soukromé mamutí podniky většinou vlastní překabátění bolševici, kteří je stále intenzivněji utápějí v "pseudo-konkurzních podstatách" (rafinovaně kradou); tzv. "domácí stříbro" se rapidně ocitá v chřtánech zahraničních firem a bankovních domů…
Brzy "po převratu" získali bolševici hospodářskou moc ve státě (prostřednictvím tzv. privatizace), pod cenu (za úplatu – "za babku") skoupili významné průmyslové podniky, výrobu přeorientovali "ke své podobě" – resp. de facto pro zájmy Moskvy.
Bez povolení Stavebních úřadů ČR postavili na prestižních místech pro své soukmenovce řady bytových zástaveb – jako např. na lukrativních stavebních parcelách Statutárního města Karlových Varů – a na mnoha dalších městských aglomeracích v ČR… Kompetentní orgány bývají totálně zkorumpovány – a ani v nejmenším nehnou brvou oka…
Navíc zneužívají tzv. "daňových prázdnin" a lacinou pracovní sílu, zverbovanou ze stávajícího soustátí bývalého Sovětského svazu a arabsko-azijského světa ("černých imigrantů")… Poslední dobou konečně došlo k redukci přílivu imigrantů z Vietnamu, Číny, Zakavkazí a Ukrajiny!
Za zásadní "chybné přemety" exprezidenta Václava Havla považuji ponechání soudců a ostatních justičních orgánů k výkonu svých funkcí "nadosmrti"… Převážná většina těchto "borců" byli a stále jsou kovanými bolševiky "na-kvadrát"! – Viz např. "Křížovou cestu" bratra Vládi Hučína z Přerova, který se musel s kromobyčejnou houževnatostí "vysekávat" ze sedmi vykonstruovaných soudních obvinění (v monstrprocesech 21. století!) konaných v šestiletém údobí u všech stupňů soudů – od OS, KS, NS až po brněnský Ústavní soud, který jej posléze plně občansko-právně rehabilitoval… Budiž to soudcovskému kolegiu ÚS ke cti!
Pár slov na závěr:
Ujišťuji své přátele-žurnalisty z Olomouce a Náchoda, že jsem svými "vyznáními" vůbec nesledoval pouze kritizovat negativa dnešních celospolečenských dění, ale po "osmdesáti křížcích na svých bedrech" se cítím morálně zavázán vůči široké veřejnosti, vysvléct ta "politická svinstva" současnosti do plné nahoty (dokud jsem ještě trochu schopen), aniž bych tak činil z pozic nějakého notorického kverulanta, nebo z titulu funkce přísedícího soudce KS Ostrava – detašovaného pracoviště v Olomouci, kterou t.č. zastávám.
Den co den moje fyzické síly slábnou a naznačují, že mi na mém pozemském putování již mnoho času nazbyt nezbývá, stále intenzivněji se hlásí neduhy stáří – ale nerad bych v závěru svého žití ustrnul jako liknavec a dlužník…
Chtěl bych při této příležitosti z hloubi srdce poděkovat svým nejmilejším rodičům na Onom světě, sourozencům, rodinným příslušníkům, přátelům a známým, s nimiž jsem se po ta dlouhá léta setkával, za jejich velikou vstřícnost, kterou jsem byl obdarováván, poděkovat svým učitelům a profesorům, kteří mne na všech stupních škol vedli "k dobrým mravům", motivovali mne k zachovávání Desatera Božích přikázání a katolické věrouky - např. vldp. P. Antonín Klvaňa (vlkošský kaplan – blahé paměti!) mne připravil k přijetí prvního sv. přijímání ve farním kostele sv. Prokopa ve Vlkoši u Přerova a ThDr.P.Vladimír Kryštovský, katecheta, vyučující náboženství na Slaměníkově chlapecké měšťanské škole v Přerově (za Protektorátu Čechy a Morava za 2. svět. války), který usměrňoval můj duchovní růst v úskalích puberty a zasvětil mě do éry křesťanského dospívání za ztížených válečných podmínek…
Nežli odpluji na škuneru životního putování do oněch nekonečných dálav, rád bych ještě vzdal upřímný dík řadě kantorů – zesnulým pánům učitelům Josefu Bendovi z obecné školy ve Vlkoši u Přerova a panu učiteli Vojtěchu Hlavačkovi z přerovské měšťanky, kteří mi dali pevné základy českého jazyka, profesoru matematiky a skautskému činovníku br.prof. Janu Konečnému z Obchodní akademie (OA) v Přerově, bratru Ing. Františku Ošťádalovi, který mne zasvětil do obchodního práva na OA Přerov a "s předstihem" mě uvedl do zájmové sféry ornitologie.
Nikoliv na posledním místě je mojí etickou povinností vzdát hold plejádě univerzitních profesorů Filozofické fakulty Univerzity Palackého (FF UP – ALMA MATER OLOMUCENSIS) v "Hanácké metropoli" – Olomouci – v čele s Jeho spectabilis Prof. PhDr. Jaromírem Běličem z Ústavu pro slovanskou filologii při UP OL a univ. prof. PhDr. Františkem Kopeckým z katedry bohemistiky, ale také řadě dalších přednášejících univerzitních profesorů a examinátorů z anglického a ruského jazyka a literatur UP Olomouc… Nelze je všechny uvést jmény a příjmeními – nicméně všichni se v mnoha směrech zasloužili o můj duchovní růst…
V závěru vděčných vzpomínek bych neměl zapomenout ani na duchovní správce olomoucké arcidiecéze, kteří mne formovali "AD MAIOREM DEI GLORIAM". Těch by bylo zvláště za uplynulých osmdesát let "neurekom"! – Nechť jim Pán poskytne v maximální možné míře blaženství ve svém nebeském Království…
