Vladimír Hučín - Chci právo i pro Vás!

Ilustrační foto: Prohlášení studentů k zákroku komunistických mlátiček 17.listopadu 1989 na Národní třídě.

Veřejnoprávní Česká televize odvysílala 18. 11. debatu o konspiračních teoriích vztahujících se k událostem souvisejícím se 17. listopadem 1989 a následným vývojem. Kdo se však těšil na zajímavou výměnu názorů, odešel od obrazovky zklamán – mnoho informací nebylo ani nadneseno, neboť tvůrci pořadu vybrali nevhodně hosty a moderátor Vladimír Kučera neplnil dobře svoji funkci.

Debaty se zúčastnili historici Pavel Žáček (bývalý ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, specialista na StB) a Oldřich Tůma (ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR). Jako třetí zasedl ve studiu senátor Petr Pithart, přední chartista a přímý pamětník vzniku Občanského fóra a jednání s komunistickou mocí.

Jak je tedy patrné, v diskusi od začátku chyběl zástupce těch, kteří probírané konspirační teorie produkují nebo se s nimi více či méně ztotožňují. Pokud tvůrci pořadu takovéto osoby neúspěšně zvali, měli to divákům sdělit. Jestli je však ani neoslovili, vyvstává pochybnost (jako už tolikrát…) o profesionalitě a upřímnosti České televize. Místo jednoho z dvojice "oficiálních" historiků mohl v debatě zasednout třeba Petr Cibulka, Vladimír Hučín či Jiří Wolf. Nabízejí se ale také Václav Bartuška, Ludvík Zifčák, Čestmír Hofhanzl a Štěpán Kotrba. Nebo nemusel být přítomen Petr Pithart, který jako dosud aktivní politik a zainteresovaný aktér sametové revoluce k danému tématu asi těžko přistoupí s neosobním a nezaujatým postojem (zřejmě ne náhodou se také Pithart v debatě projevil jako nejslabší – mluvil málo a spíše obecně).

Největší problém ale nakonec představoval výkon samotného moderátora, publicisty Vladimíra Kučery. Ten za celý téměř hodinový pořad zmínil jmenovitě pouze jediného konspiračního teoretika a sice bývalého politického vězně Miroslava Dolejšího a jeho "Analýzu 17. listopadu a změn ve východní Evropě v roce 1989". Žádný z hostů se však konkrétně k Dolejšímu nijak nevyjádřil a Kučera k tomu ani následně nikoho nevyzval. Zároveň nepadlo byť jen jedinkrát slovo "Petr Cibulka", což je opravdu na pováženou. Chci-li totiž poctivě rozebrat nějaký fenomén (v daném případě konspirační teorie o 17. listopadu 1989), musím alespoň krátce představit jeho hlavní protagonisty (zde nejznámější konspirační teoretiky a jejich práce).

Pak by ovšem nemohl Pithart tvrdit (aniž mu to ve studiu kdokoli vyvracel), že konspiračním teoriím jsou nakloněni věřit především ti, kdo v nich hledají alibi pro svou vlastní nečinnost ("všechno je jinak, dobře, že jsem se nenechal do ničeho zatáhnout"). Naopak – nějakou konspirační teorii o 17. listopadu obhajuje řada aktivních a statečných protikomunistických odbojářů (kromě Miroslava Dolejšího již zmiňovaní Petr Cibulka, Vladimír Hučín a Jiří Wolf).

Je chybou, že v pořadu nikdo nevzpomněl Dr. Ing. Jaroslava Anděla, dlouholetého předsedu Světového sdružení bývalých československých politických vězňů v exilu. Tento pozoruhodný člověk hovořil již na počátku 90. let o údajných přípravách a inscenaci sametové revoluce (srov. např. "Hlavní úkol sametové revoluce se však týkal samé Komunistické strany Československa (KSČ), která si ji pro sebe a svou záchranu včas připravila." či "…nešlo o žádnou, ani sametovou revoluci, ale jen o puč k oklamání národa za revoluci označený," viz Moje století, Praha 2005, str. 264, 271).

Mezi autentickými antikomunisty (tedy nikoli typu Jaromíra Štětiny) a emigranty jsou dodnes rozšířené podobné teorie o spiknutí StB, ba i o neveřejném paktování mezi komunisty a částí chartistů. Zajímavým a výmluvným je v tomto směru například článek v českém zahraničním časopise Nový Polygon nebo názor českoamerického ekonoma prof. Milana Zeleného.

Určitou konspirační perspektivu ale odvážně hájil i politolog doc. Rudolf Kučera, šéfredaktor kdysi podzemní revue Střední Evropa ("Jsem zastáncem teze, … že revoluce minulého roku nebyly spontánní a živelné, nýbrž vědomě podnícené, a že o jejich vyvolání bylo předem rozhodnuto." Komentáře. Politické analýzy z let 1990-1992, str. 7). A uveden mohl být konečně i John Bok s jeho knihou Sametová špína, z níž pochází následující povzdech: "Ozvaly se sice hlasy, že by se už v prvopočátku mělo Občanské fórum rozdělit, ale nebyly vyslyšeny. Nikomu z nás nedošlo, že jde vlastně o pokračování Národní fronty. … Šlo jasně o tichou dohodu s komunisty. (…) … komunisti potřebovali přežít a potřebovali na to čas. A ten dostali."

Petr Pithart se v České televizi nicméně dušoval, že opravdu nedošlo k žádným tajným dohodám mezi OF a KSČ. Dobře informovaný a nebojácný moderátor (či ještě lépe přítomní historici) by na to však měl reagovat (Kučera, Žáček ani Tůma tak neučinili) připomenutím, že obvinění z neveřejných ujednání vznášejí i takové osobnosti jako Ján Budaj (někdejší čelný slovenský disident) a Zbyněk Čeřovský (chartista, exulant, bývalý spoluvězeň Václava Havla).

A pokud jde o samotný 17. listopad, roli StB zdůrazňují i respektované akademické autority jako například brněnský sociolog prof. Ivo Možný. Jeho opakovaně vydávaná esej "Proč tak snadno…" patří k základním zdrojům k tématu, přesto z ní jen málokdo cituje větu o tom, že "Státní bezpečnost začala organizovat převrat sama." (edice z r. 2009, str. 30).

V inkriminovaném pořadu Historie.cs však od nikoho nezazněl ani sebemenší odkaz na novou, jen nedávno vyšlou a z hlediska předmětu diskuse vysoce relevantní knihu "Revoluce 1989. Utajené informace ze zákulisí" (tento titul přitom obsahuje i výpovědi Pavla Žáčka).

Oldřich Tůma se zato pokusil bagatelizovat význam estébácké fámy o mrtvém studentovi Šmídovi ("ten mrtvý student zase takovou roli nehrál"). Tato lež přitom zásadně přispěla k radikalizaci a mobilizaci do té doby spíše pasivní širší veřejnosti (vždyť se tím českoslovenští komunisté otevřeně připodobnili k nacistům, navíc v době, kdy již padla Berlínská zeď!). Jak správně říká například politolog Ondřej Kopa: "… ta fáma o mrtvém studentovi … dynamizovala ten vývoj. Kdyby nebylo té fámy, … tak se možná nebudou tak plnit ty náměstí."

Nedomyšlená je ale i jiná Tůmova argumentace. Představu o vnitrostranickém spiknutí proti Jakešovi kritizoval s odvoláním na fakt, že v osudné chvíli nikdo z údajných komunistických reformistů nevystoupil a nepokusil se skutečně převzít moc. Avšak to, že plán zřejmě zůstal v poslední fázi nerealizován (třeba proto, že události mezitím nabraly nepředpokládaný směr), nikterak nevylučuje, že určitý plán opravdu existoval a že právě třeba podivný zásah na Národní třídě byl jeho součástí.

Lukáš Kantor, Britské listy 26.11.2010