Vladimír Hučín - Chci právo i pro Vás!

Článek Karl-Peter Schwarze zveřejněný ve Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung 21. listopadu 2010, č.46. Český překlad Jan Kříž.

Vladimír Hučín nejprve bojoval proti komunismu v Československu. Potom proti starým vazbám v novém systému.

Přerov. Všichni byli nastoupeni před pomníkem Rudé Armády: soudruzi z Okresního i z Městského Výboru Strany, ruští a českoslovenští důstojníci, soudruzi z Milice, ze Strany a ze Svazu Mládeže, žáci i učitelé ze města, stafážisté: zasloužilí proletáři, kteří dostali placenou dovolenou, aby ve správném okamžiku volali "Hurá!" a "Ať žije Sovětský svaz!" Psal se rok 1975 a jako každý podzim byl moravský Přerov připraven k oslavě Výročí Velké socialistické říjnové revoluce.

Vedle tribuny stály dva koše na odpadky, ve kterých byla ukryta výbušnina. Časová roznětka odpálila první nálož v okamžiku, kdy vojenská dechová kapela začala hrát "Internacionálu. Štiplavý prach zahalil rychle scénu. Zděšení seskákali ti nejbližší z tribuny, honorace i stafážisté kašlali a mnuli si oči, televizní tým uklidil kameru do bezpečí. S tekoucími slzami se orchestr pokoušel hrát dále. Arytmická kakofonie doprovázela útěk davu na všechny strany.

Z Prahy přispěchal sám ministr vnitra, aby osobně řídil pátrání po pachatelích. Celé týdny pročesávala STB každý koutek, aby našla stopy. Marně. "Měli jsme víc štěstí než rozumu", říká Vladimír Hučín. Ale udělal by dnes za podobných podmínek totéž, jako tenkrát.

Neexistuje tričko s Hučínem, ani demonstrace, kde by se zdvihal transparent s Hučínovou fotografií. Na rozdíl od Che Guevary nechtěl Hučín komunismus zavést, nýbrž zastavit. A protože komunismus spočívá na násilí, nepovažoval jen násilí za opodstatněné, nýbrž dokonce za nutné. Byl by omyl se domnívat, že tento boj skončil s koncem komunistického režimu v Evropě, říká Hučín. Systematické pronásledování komunistickými nohsledy, kterému byl Hučín i po roce 1989 vystaven, mu dávají za pravdu.

Tento moravský Anti-Švejk se narodil 1952 ve Zlíně. Až do svrhnutí komunistického režimu se jmenovalo toto město Gottwaldov podle bývalého šéfa KP Klementa Gottwalda, jehož sochu v nadpřirozené velikosti v Přerově si měl Hučín vybrat za cíl atentátu trhavinou. Za druhé světové války měl Vladimírův otec ve sklepě protinacistickou vysílačku. Již za mlada naučil svého syna potlačovat rušící tón STB, aby mohli poslouchat Svobodnou Evropu. Hlavně ale schovával a opravoval otec zbraně pro partyzány. Některé tyto zbraně přechovával ještě po léta. A svého syna naučil s těmito zbraněmi zacházet. "V Civilní obraně jsem byl ve škole jeden z nejlepších," vypráví Hučín, a v chemii dával vždy zvlášť pozor.

Zatím co matka, učitelka a členka KSČ, chodívala večer na schůze, poslouchal s otcem tajně západní vysílače. Ve škole začal mít první potíže, když v kreslení napsal na jednu raketu "USA" a spolužákům vyprávěl, co slyšel v rádiu.

Během Pražského jara cestovala rodina do Rakouska, Švýcarska, Francie a Itálie. V srpnu 1968 přišli Rusové. Na gymnázium Vladimír nesměl, o vysoké škole vůbec nemluvě. Nechal si narůst dlouhé vlasy a vstoupil do firmy Meopta, kde jeho otec pracoval jako elektrikář. Západní rádio hrálo Jimi Hendrixe, Erica Claptona a Cream. Vladimír hrál na bicí v jedné skupině v Přerově. Pro veřejné vystupování bylo potřeba povolení Kulturního oddělení, které toto povolení ale odmítlo vydat. Zato se začala o skupinu zajímat STB.

13. května 1971 byl slunečný, teplý den. Hučín ještě s kamarádem podnikli výlet na kole. V restauraci "Jednota" se zastavili a postavili se k výčepu. Všude visely rudé prapory, srp a kladivo. Vedle ve velkém sále chlastali komouši na oslavu padesátého výročí založení Strany. Hučín měl na sobě T-shirt s Led Zeppelinem. Oba mladíci byli obstoupeni. Soudruzi popadli Hučína za vlasy, odvlekli jej na WC a máčeli mu hlavu stále znovu do mísy. V chomáčích mu vyrvávali vlasy. Krev se mu valila přes oči a přes obličej. Mlátili ho, až ztratil vědomí. Strhli mu jeho T-shirt, ukradli mu hodinky. Tenkrát ztratil pár zubů, říká Hučín, a pochopil, že mezi ním a těmi druhými vládne válka.

Hučín si postavil tiskárnu, vytiskl 1000 letáků a shodil je z balonu nad městem. "Pryč se sovětskou diktaturou!" stálo na nich napsáno. 1973 vyhodil do povětří obrovský prosovětský transparent. Pomalu začínala být situace vážná. Hučín si opatřil pistoli ráže 9 mm maďarské značky Femaru. 1976 byl poprvé zavřený. V budově STB v Moravské Ostravě ho fackovali, mlátili mu hlavou do stolu a hrozili mu, že zabijí jeho rodinu, když nebude spolupracovat. Zlomit ho ale nedokázali. 1983 potrestal agenta STB a KGB Antonína Mikeše tím, že mu v domě nechal explodovat nálož. Mikeš ho totiž dostal do vězení. Ten atentát přivedl Hučína znovu do basy. Do roku 1989 seděl dohromady tři a půl roku ve vězení.

Situace se ale po zhroucení SSSR nezměnila. Vnitřních vazeb v justici, v místní správě, v policii a až do nejvyšších míst se Havlova sametová revoluce nedotkla. Hučín vstoupil do nové zpravodajské služby a soustředil se na odhalování piklů levicových extrémistů na Moravě. V roce 2001 ho náhle zavřeli a obvinili, že v oblasti Přerov a Olomouc naváděl k bombovým atentátům, aby je mohl potom svádět na levicové extremisty. Proces začal bez účasti veřejnosti, soudruzi se nechtěli nechat při výkonu své msty rušit. A znovu se Hučín ocitnul ve vězení, z části byl dokonce přemístěn do psychiatrického ústavu. Soudní řízení proti agentům STB, kteří Hučína 1976 mučili, bylo ale zastaveno. Přes mimořádnou přímluvu bývalých disidentů president Václav Havel nepohnul pro Hučína ani prstem. Stále vzrůstající tlak veřejnosti vynutil nakonec veřejné řízení. V roce 2006 byl Hučín plně rehabilitován. Dneska je čestným občanem města Přerov.

Nyní začínají Češi protikomunistický ozbrojený odpor nově posuzovat. "Komunistický režim vedl válku proti vlastním občanům", řekl předseda vlády Petr Nečas nedávno v českém parlamentě. "V určitých situacích má člověk k obraně své svobody právo na použití násilí." Nečas svá slova vztahoval na protikomunistickou odbojovou skupinu bratří Mašínů, kteří v padesátých letech organizovali atentáty a na svém útěku na západ přes území DDR si svoji cestu na svobodu museli prostřílet.

Hučín vítá tuto změnu rétoriky, varuje ale před podceňováním stávajících komunistických vazeb, které se skrývají za tváří demokracie. Ten boj není ještě dávno ukončen!

www.sinagl.cz