Vladimír Hučín - Chci právo i pro Vás!

Zpráva, jež by měla být povinnou školní četbou, je otřesným svědectvím o poměrech v poměrně málo známém a po Sametu velice rychle zrušeném a ještě rychleji dokonce zbouraném (historická paralela s nacistickými koncentráky se nabízí tím silněji) komunistickém koncentráku, vedeném oficiálně jako NVÚ MINKOVICE (národní podnik Preciosa). Snad se jejím rozšířením alespoň prostřednictvím internetu podaří dosáhnout toho, aby široké veřejnosti byly konečně známy jak ta Zpráva, tak především skutečné poměry v komunistických věznicích v Československu normalizačních osmdesátých let, o nichž někteří "liberálové" (bohužel dokonce i z řad politických vězňů - převážně, ale nejen - předešlé generace) mylně tvrdí, že byly dobou umírněnou.

Kopie druhého aktualizovaného vydání samizdatu z roku 1984 je udělána jako černobílá kopie jednotlivých stránek, včetně případných překlepů a přepisů, aby tak byl zachován pocit původního samizdatu. Kvůli tomu, že po technické stránce jde o sérii obrázků, je to 10.1 MB, takže chvilku potrvá, než se to vše načte, tak buďte se stahováním trpěliví.

Zpráva ve formátu PDF je umístěna na serverech TOTALITA.cz a FREE.cz, kde je také ve formátu fotogalerie - obrázků jednotlivých stránek.

Na serveru O.S. Výbor na odhalování teroru KSČ v lágrech je Zpráva ve formátu WORD. Tento dokument má 78 stran a lze jej již upravovat, zvýrazňovat nebo vybírat z něj zvolené pasáže pro potřeby zkrácené publikace.

Toto O.S. také připravuje vydání Zprávy č. 2 o tajném projektu otrokářské továrny v koncentráku Minkovice, o vzniku, účelu a zániku tohoto komunistického lágru umístěného ve skutečnosti ne v Minkovicích, ale v sousedící obci Pilínkov – Liberec 24.

Narafičili to na mě. Všechno zpolitizovali. Nic není pravda. Všechno si to vymysleli. Křičí brunátný komunistický poslanec Josef Vondruška, jemuž včera dali kolegové ve sněmovně adieu. Sice ne všichni, protože ti z vlastních řad rychle vyklidili pole ještě před hlasováním.

A kde že je to narafičení? Prázdný výkřik do tmy, pane poslanče. Kdo by podle vás osnoval takové intriky? Ani s nejbujnější fantazií by se nedala napsat ta slova, se kterými na vás bývalí političtí vězni z Minkovic vzpomínají. Oni sami by možná na tu dobu nejraději zapomněli. A také řada z nich zapomněla.

Ale vy sám jste jim tu paměť oživil. Předvolební loňské mítinky, reklamní hesla v domovních schránkách, vizitky lídrů stran i s fotografií v novinách, televizní debaty... Tady jste zasel semínko toho, co jste včera sklidil s plnou parádou i dožínkovým věncem.

Sice sedíte v Praze, ale lidé z vašeho kraje znají spoustu příběhů z minulosti. Nevěřili vlastním očím a uším. A nejen to. Hrozně se báli i pomsty. Perzekuce si užili za "totáče" dost. Kam jít? Komu říct, že oni vědí. To nebyli politici, kdo vyslal první podnět.

Ta pravda je totiž úplně někde jinde. V hlavě jednoho jediného úplně obyčejného člověka. Bezradně chodil Libercem a přemýšlel. Jsou skutečně ještě novináři prodlouženou rukou demokracie? Umí se postavit za obyčejného člověka? Dají si práci s hrabáním po archivem, sbíráním listinných materiálů a výpovědí? Nebo prahnou jen po senzacích, které se dají napsat hned?

A máme tu viníka. Je to tramvaj číslo jedenáct, jedoucí z Liberce do Jablonce. Muž do ní s nadějí sedl a jel z bezpečnostních důvodů raději k sousedům.

Malý kamínek strhl větší, a další, až se spustila lavina. Já za sebe musím říct, že pro mne je vyznamenáním důvěra, s jakou přijel tou tramvají právě za mnou. A důvěru nesmím zklamat. Nejen jeho, ale všech, kteří se na redakci obrátí.

Tahle kauza je špičkou ledovce a dokonce existuje graf, jak moc se o ní za posledních dvanáct měsíců v médiích psalo. Trochu ve stínu stojí "obyčejné" starosti a "drobné" stesky jiných. Ale bez nich by byla naše práce jen úředničina a ne novinařina.

Lenka Střihavková, Jablonecký deník 27.9.2007