Ilustrační foto: Zdeňka Mašínová při nedávné debatě o zákazu KSČM na Masarykově univerzitě v Brně. Fotogalerie senátora Štětiny.
Mladá generace mě, ač jsem životní pesimistkou, naplňuje optimismem. To tvrdí sestra bratří Mašínů Zdena, která žije v Olomouci. V rozmezí dvou let ji opustili dva milovaní lidé. Nejdřív manžel a nedávno bratr Ctirad. Jako velká čtenářka vzpomíná, jak ji právě starší bratr zakázal číst červenou knihovnu a přivedl ji ke kvalitní literatuře. Smrt blízkých ve svém věku bere už vyrovnaněji, protože sebevražda je zbabělostí a člověk by měl žít až do trpkého konce.
Čím se zabývá Zdena Mašínová o sobotní půlnoci?
* Čtu. Jsem celoživotní čtenář! Je to můj nejlepší odpočinek a zároveň zábava.
Jaké knihy máte nyní na nočním stolku?
* Momentálně jsem dočetla od Alexandra Jakovleva Rusko plné křížů a od Roberta Buchara Revoluce 1989. Obě knížky ve mně zanechaly hluboký dojem. Jsou velmi informativní. Ačkoliv o této historii toho vím poměrně dost, některé poznatky v nich jsou pro mě překvapením.
Většina starších dam čte romantické anebo popisné romány. Jak to, že vy hloubáte v těžké literatuře faktu?
* Romantiku mám už za sebou. Na začátku mého čtenářství byl můj starší, nedávno zesnulý, bratr Ctirad. Snažil se mě intelektuálně vzdělávat. Když našel mou četbu v mládí, tedy romány červené knihovny, tak se o nich velmi pohrdlivě vyjádřil a řekl, že to číst nebudu. Dal mi Bídníky Viktora Huga, s nimiž jsem začala a dnes už skoro v osmdesáti letech nečtu nic jiného než fakta. Můj muž byl také velký čtenář, měl obrovskou knihovnu, takže mě v tom jenom utvrdil.
Takže bratři byli takto nekompromisní?
* Přesně tak. Mladší bratr kontroloval moje styky, abych měla kvalitní okruh kamarádů a kamarádek, starší na mě dohlížel intelektuálně. Dnes na to vzpomínám s humorem.
Jak velkou ztrátou je pro Vás smrt bratra Ctirada?
* Obrovskou. Zvláště v posledních dvou letech, když jsem nejdřív ztratila milovaného muže a pak i bratra.
Do jaké míry se trápíte smrtí bližních?
* Mám geneticky vrozenou racionalitu. Vzhledem k okolnostem mého života jsem musela pochopit, co si mohu dovolit a co ne. Nikdy jsem moc na životě nelpěla. Už před léty jsem si řekla, že nezaložím rodinu. Smrt je biologická nutnost, ale vždy člověka zaskočí a každý se s ní musí vyrovnat. Nerada, ale jdu dál. Uměle ukončovat život se mi zdá jako zbabělost. Je třeba žít do trpkého konce.
Při pohřbu vašeho bratra ocenil ministr obrany Alexander Vondra. Nepřišlo to až moc pozdě?
* Ne, bylo to v pravou chvíli a takový zájem nás překvapil. Měli jsme představu soukromého rozloučení a o to víc si toho zájmu vážíme.
Hned pak se zvedla vlna odsudků činů vašich bratrů. Jak jste to vnímala?
* Mohla jsem to sledovat až po návratu. Vzhledem k tomu, že jsem tady prožila celý život, obě totality, tak to pro mě není velké překvapení. Společnost disidentů typu Petra Uhla, co zde existuje dvacet let, mě nerozladí. Naopak mě překvapuje, že části společnosti to dost pálí a dokáže rozlišit, jak byla postižená totalitou střední a východní Evropa. Tam, kde byla vina, měl pak přijít trest, který nepřišel, což je trestuhodné.
Do kritiky zasáhl i bývalý policista a dnešní poslanec Stanislav Huml, který nevidí rozdíl mezi činy vašich bratrů a norským vrahem Andersem Breivikem. Co vy na to?
* To mě také nepřekvapuje. Spíš mě překvapuje, že tito Humlové jsou vůbec v demokratickém parlamentu. To je urážka všech tisíců obětí komunismu. Už v roce 1989, kdy začal sametový happening, jsme věděli, že tady něco nehraje. A když vykřikoval na ulicích Miroslav Grebeníček, že komunisté mají času dost, začala jsem se toho obávat, což mi zůstalo dodnes.
Začínají se ozývat hlasy, že se komunisté možná v příštích letech dostanou i do vlády...
* To je právě ono. Ti, co prožili nejkrutější doby padesátých let, kdy příslušníci státní bezpečnosti slibovali, že půjdou proti vlastnímu lidu, tak se toho hrozí. To byla krutá doba, která nejde srovnat s šedesátými či sedmdesátými lety. Nicméně skupina mých bratrů v odboji proti nim nebyla jediná a to potřebují vědět nové generace. Není pravda, že tento národ byl za komunismu zbabělý.
S jakými názory se setkáváte v okruhu vašich přátel či známých?
* S úplně stejnou odezvou, jaká je ve společnosti. Buď raději názor nevyjadřují, či jde o úplné odpůrce anebo sympatizanty. Po smrti bratra Ctirada mě překvapilo, kolik jsem dostala kondolencí od mladých lidí. Ti se začínají zajímat, co se dělo a to je pro mě krásná zkušenost. Navíc mě překvapilo, že jsem nedostala ani jeden anonym. Pokud jde o tohle, nemohu být až taková pesimistka. Celý život jsem pesimistka, ale občas přijde okamžik, kdy si člověk musí přiznat, že všechno není až tak úplně pochmurné.
Jan Rychetský, Parlamentní listy 16.10.2011
