Vladimír Hučín - Chci právo i pro Vás!

U Okresního soudu v Přerově tentokrát vládla pohoda. Foto Martin Vadas.

Cestou do Přerova 6.2.2012 jsem se zaposlouchal na Radiožurnálu do alespoň třikrát opakované reportáže o vdově Dolores Šavrdové. Redaktorka Čánová v ní líčila, jak mladí lidé na Ostravsku vdově pomáhají, aby se domohla spravedlivého ocenění za protikomunistický odboj jejího manžela Jaromíra Šavrdy podle zákona č. 262/2011 Sb....

Vladimír Hučín řekl již v roce 2008, a má stále za to, že Jaromír Šavrda, jenž za "pobuřování", kterého se měl dopustit šířením "zakázaných" tiskovin během normalizace, si odseděl celkem pět roků, což mu jistě na zdraví nepřidalo, ale zemřel spíš na "překouření", protože kouřil dál jako komín, přestože již tři roky před prvním uvězněním byl invalidním důchodcem pro vážnou tuberkulózu ledvin. Dále se oslaboval mimořádným množstvím vykouřených cigaret, které mu na zdraví nijak nepřidaly. Po návratu z komunistického kriminálu zemřel v roce 1988 ve svých 55 letech. Nemuselo tehdy jít, jak se domnívá Vladimír Hučín, pouze o důsledky dvojnásobného věznění, ve kterém - podle dokumentace - měl ve vězení poměrně nadstandardní podmínky, což paní Šavrdové údajně připomněl před občanskou komisí i estébák pplk.JUDr.Miloslav N., když ona měla spolurozhodovat o jeho prověrce po roce 1989... Nikdo z představitelů komunistického režimu nebyl pohnán k odpovědnosti za pronásledování, odsouzení a věznění Jaromíra Šavrdy ani za špatné podmínky v průběhu jeho věznění, přestože právě jeho případ byl opakovaně zveřejňován ve sděleních Charty 77, jejímž byl signatářem. I v dalších médiích.

V reportáži rozhlasu veřejné služby nebyla ani zmínka o kariéře Jaromíra Šavrdy v KSČ ani o desetiletí trvajících námluvách kandidáta s komunistickou stranou, ani o jeho rané "tvorbě", která zločinnému režimu přímo sloužila.

Nejsem si jistý, zda lidé, kteří právě na počátku padesátých let, v době největšího komunistického loupení a vraždění, ruku v ruce se zločinci budovali mýtus o komunistickém ráji na zemi, volali "Smrt Horákové!" a dalším, by měli být dnes vyzdvihováni jako "bojovníci proti komunismu" – součást třetího odboje (?). Samozřejmě, že jejich osvětová a literární činnost v období normalizace by měla být připomínána, stejně jako fakt, že komunisté tyto lidi postihovali a zavírali do vězení, ale neměli bychom zapomínat na souvislosti s předchozím obdobím. Zejména média veřejné služby mají v tomto směru uloženu povinnost vyváženého programu. Vážím si polepšených pachatelů zla, kteří v průběhu života vyzráli a snažili se odčinit škody, na nichž se podíleli, ale vnímat je jako skutečné antikomunisty - hrdiny třetího odboje - neumím. Náprava způsobených škod bývá u soudu polehčující okolností, ale nikoliv důvodem k vyznamenání či k odměně...

Vypadá to jako legrační absurdní svět, ve kterém žijeme. Jen kdyby nebyl tak tragický.

Srovnejme:

Senát Okresního soudu v Přerove, kterému předsedal Mgr.Martin Lýsek, 7.2.2012 vyslechl Ladislava Brázdu, souzeného zdejším soudem v l.1982 - 1984 pro nedovolené ozbrojování, krádež zbraní, poškozování cizí věci (zpočátku vyšetřován pro obecné ohrožení a "teror") za bombový útok na vrata domu agenta StB a KGB Antonína Mikeše v obci Čechy, který ho úspěšně dekonspiroval tak, že okupační orgány pak ukončily další spolupráci s ním. Po odsouzení KS Ostrava 18 měsíců odnětí svobody Ladislav Brázda strávil ve věznici Plzeň-Bory.

Po listopadu 1989, když viděl, co se dělo v České republice za presidentování Václava Havla okolo rehabilitace Vladimíra Hučína, jehož soudní tahanice o rehabilitaci trvala dlouhých 16 let, tak se bál a neodvažoval se přihlásit se k vlastní rehabilitaci. Přihlásil se až na základě zákona 262/2011 Sb.

O činnosti Ladislava Brázdy u soudu svědčil Vladimír Hučín, četly se svědecké výpovědi a soud provedl i řadu listinných důkazů. Poté vyslechl závěrečné návrhy státního zástupce, obhájce i odsouzeného Brázdy. Všichni navrhovali zproštění dávného trestu. Soud po poradě Ladislavu Brázdovi podle §11 zákona o třetím odboji zrušil trest z rozsudku KS Ostrava ze dne 16.7.1984, pod který se tehdy podepsala soudkyně JUDr.Ludmila Svatošová.
Je zajímavé, že na výrok o vině se dnešní usnesení Okresního soudu v Přerově podle zákona 262/2011Sb. nevztahuje. Pouze se ruší trest.

Člověk, když vidí ty ceny za zásluhy o demokracii, o svobodu a Bůh ví, co ještě, pro oba naše presidenty, tak se musí ptát, proč pan Brázda musel 22 let chodit mezi námi se strachem a s cejchem zbytkového trestu?

Státní zástupce Jakub Grmela si ponechal lhůtu na případné odvoláni po doručení usnesení a písemného odůvodnění OS v Přerově. Je to ten samý státní zástupce, který pět minut předtím zproštění trestu sám soudu navrhoval. Ladislav Brázda a jeho právní zástupce se práva na odvolání vzdali.

Martin Vadas, 8.2.2012

---

Jaromír Šavrda: "Stranický odznak"

Svou cestu nehledám já podle záře hvězd.
My za bílého dne chodíme ulicemi.
Z hvězd jenom jediná nás vede uzly cest,
když procházíme v poledna svou milovanou zemí.

Z hvězd jenom jediná - a je v ní více síly
než v těch, co svítí bledě z oblohy.
Na její rudý svit by všecky nestačily,
i kdybys tisíckrát je ještě znásobil.

Jen jedna z hvězd - a když ti vypravuje,
jak by ti nalévala do žil svěží krev.
Žene jak lodní šroub a jako vítr duje.
O lásce vypráví a rve se o úsměv,

vypráví o stavbách, jež zvedaly se v mrazech,
v lednu a v únoru, jak stanovil jim plán.
Vypráví o lidech ... A nevypráví fráze.
Tu každé slovo zní jak píseň bojová.

Budeš mi vyprávět, soudružko rudá hvězdo,
protože patřím teď jak druzí do tvých řad.
I mne teď povedeš svou rozkvetlou cestou
a kdyby přišel mráz, budeš mě ohněm hřát.

Za tebou přijdu, kdybych cestou zbloudil.
A kdybych zbloudil zpět, před tebou zastydím se.
A ty mi ukážeš vpřed, k cíli naší pouti.
A s tebou budu zpívat naší píseň.

Dobyl jsem vítězství, ve kterém nejsem sám.
Zpívá mi o něm den radostně rozjásaný.
Stal jsem se v srpnu jednapadesát
kandidátem členství strany.

Báseň ze sbírky Struny míru. Autoři: Šavrda, Jaromír, 1933-1988. Název: Struny míru. Verše: Jaromír Šavrda. Kresby: Radoslav Čáslavský. Vydání 1. Nakl. údaje: Praha, Mladá fronta, 1953. Rozsah 56, [iii] s.; 19 cm. Edice: Boje; Sv. 28. ISBN (Váz.) Jazyk čeština. Poznámka 1600 výt. Obsah: V prvotině J. Šavrdy jsou shrnuty jeho verše z let 1949-1952: autor se v nich snaží postihnout především život naší země a jejího lidu v těchto letech. Počet kusů 1.
Syst. číslo 000881487

---

Ostravsko bylo pro disidenty nebezpečnou zónou

Už více než 2600 lidí požádalo o odškodnění za třetí odboj. První žádosti těch, kteří aktivně bojovali proti komunistické totalitě, chce ministerstvo obrany vyřídit na přelomu února a března. Pojďme si připomenout příběh disidenta z Ostravska. Bylo jich jen pár, nikdo je neznal a v regionu, který totalitní moc ukazovala jako ocelové srdce republiky, zažívali daleko víc útlaku.

"Jdeme ke hrobu Jaromíra Šavrdy, položím na něj květinu a krátce zavzpomínám," říká Ivo Mludek před hřbitovem v ostravské Hrabové. Chartu 77 podepsal na sklonku 80. let. Rozhodl se na pohřbu Jaromíra Šavrdy, ostravského disidenta, který za opisování knih skončil v komunistickém žaláři a po druhém věznění zemřel.

"Na pohřbu jsem si také uvědomil, že jeho věznění mělo za úkol nás vystrašit. Říkal jsem si, že se jim to přece nemůže podařit," vysvětluje Ivo Mludek, zatímco vstupujeme na hřbitov a odhrabujeme z náhrobku vrstvu sněhu. "Místo ve srubu hodlám bydlet v okénku vymyšleného orloje, odkud vám každou hodinu zamávám větévkou čerstvé utrženého bezu," čte Ivo Mludek nápis na náhrobku.

Odškodnění jako gesto

"Jaromír Šavrda byl vězněn za činnost, která v řadě jiných měst nebyla tak surově stíhaná," uvažuje a nad hrobem vzpomíná, jak vypadal boj za normalizace proti totalitnímu režimu v bývalém Severomoravském kraji. "Říkali nám, že jsme jen malé ryby. Když nás zavřou, tak po nás ani pes neštěkne," nastiňuje Ivo Mludek tehdy obvyklý názor.

Dnes pomáhá vdově po Jaromíru Šavrdovi s vyřizováním odškodnění za třetí odboj. "Lidé, kteří prožívali těžké osudy, by měli získat minimálně jako gesto nějaké odškodnění," domnívá se.

Za dalším svědectvím jedeme do Lipníka nad Bečvou za Tomášem Hradílkem, který vzpomíná, jak to měl jeho dnes už mrtvý přítel Jaromír Šavrda na Ostravsku mnohem těžší. "Právě za vydavatelskou činnost, kterou Ludvík Vaculík a lidé okolo něj dělali ve velkém, byl velmi tvrdě postižen a nebylo mu to vůbec tolerováno," shrnuje.

Bývalý disident dnes chová akvarijní ryby

Tomáš Hradílek podepsal Chartu 77 mezi prvními. "Cítil jsem se úplně sám," přiznává s tím, že nevěděl, na koho se obrátit. "V Ostravě to bylo jiné, protože to, co procházelo lidem v Praze, tady nebylo tolerováno," vzpomíná.

Tomáš Hradílek se stal spojkou mezi Prahou a Ostravou a patřil mezi hrstku statečných. Na severovýchodě země vozil dokumenty Charty 77. "Bylo to napětí. Vnímal jsem Ostravu jako nejnebezpečnější zónu," popisuje.

Když se loučíme, zvídavě se ptám, čím se takový muž baví na podzim svého života. Jsou to akvarijní rybičky. "Vedu vás do zařízení, které bylo kdysi součástí mé velké firmy s akvarijními rybami. Teď už zůstala malá část," ukazuje s tím, že nejraději má korálové platy. "Jsou to krásné červené ryby. Tohle řemeslo mě provází celým životem, mám ho v podstatě rád, ale nejlépe se cítím ve společnosti mé ženy," dodává.

Andrea Čánová, pořad: Zblízka, ČRo 1 - Radiožurnál 6.2.2012

---

A takhle Jaroslav Šavrda v listopadu 1957 opěvoval právě zesnulého komunistického superzločince Antonína Zápotockého:

"...A není na něm nic mrtvého
Jak bychom žili dále bez něho?
(A přece někde tajně popláču si.)
On bude s námi dál na stránkách těch svých knih,
jež toho tolik znají,
jež strážné ohně v srdcích zažehnají,
jiskrami, jež jsou v nich..."

(časopis Týden 1/2012, 2.1.2012, str. 24.)