Vladimír Hučín - Chci právo i pro Vás!

Slovenský dokumentárny film Zamatoví teroristi získal na filmovom festivale v americkom Hamptone cenu poroty. Je to už piate ocenenie tohto slovenského filmu.

Filmový festival v Hampton oznámil první várku svých ocenění. Ceny poroty pro příběh [Gett: The Trial of Viviane Amsalem, Tzniut] a dokumentární poroty [The Special Need, The Queen] a zvláštní Ceny [Virunga, The Duke of Burgundy, Little Accidents, Gabriel, E-Team, The Imitation Game] byly uděleny v pondělí, Ceny publika budou vyhlášeny po závěrečném filmu v úterý [vyhrály 3 filmy The Imitation Game, Iris a Feast].

Kromě toho dokumentární porota udělila Zvláštní uznání za uměleckou hodnotu trojici režisérů filmu Zamatoví teroristi Pavol Pekarčík, Ivan Ostrochovský a Peter Kerekes.

Hilary Lewis, The Hollywood Reporter 13.10.2014

Mezinárodní filmový festial Hampton (Hamptons International Film Festival, HIFF) se pořádá už od roku 1993 v East Hampton, New York. S projekcí nějaké stovky filmů, návštěvností kolem 18 tisíc diváků a účastí asi 20 zemí, je festival zaměřen zvláště na nezávislou filmovou tvorbu a nové, neotřelé nápady, aby si skrze ně jeho návštěníci obohatili umělecký rozhled. Nejúspěšnější filmy jsou hodnoceny "Zlatou mořskou hvězdicí" (Golden Starfish Prizes), jsou udělovány finanční Ceny od různých sponzorů, jakož i Ceny publika.

Známý disident a bývalý důstojník BIS je jedním z hrdinů unikátního akčního dokumentu, který právě přichází do kin. Co prozradil Krajským listům.cz o filmu, o svém životě a Andreji Babišovi?

S názvem filmu Sametoví teroristé prý nejste spokojen. Proč?
Pojem terorista je z pohledu trestně právního i laického velmi negativní. Obzvlášť dnes, kdy terorismus představuje celosvětové nebezpečí. Takž je to moc, i když jsou Sametoví. I Ústavní soud rozhodl, že veškeré mé činy v minulosti byly provedeny v rámci třetího odboje. Veškerých obvinění z doby, kdy jsem byl důstojníkem tajné služby, jsem byl zproštěn.

Vy sám jste ale tomu názvu nahrál tím, jak jste protestoval proti režimu v 70. letech, v době neuváženého mládí.
Tak to zřejmě bylo v roce 1971, když jsem byl poprvé trestán. Po roce 1973 už to bylo naprosto uvážené. Věděl jsem, že jednoho dne se to pomyslné ucho utrhne, a když mě dostanou, že mě nečekají kriminály, kde bych mohl psát Dopisy Olze (jako Václav Havel – pozn red.), že se takhle se mnou malovat nebudou. Ale kdyby mi měli prokázat všechno, tak bychom tady spolu dnes nejspíš neseděli, protože trest by byl o něčem jiném. Není umění odsedět si spoustu let ve vězení, ale je umění akci provést a nebýt dopaden.

Nemáte někdy pocit marnosti? Nesl jste důsledky svých akcí, a přitom na ně společnost vzápětí zapomněla.
Měl jsem spoustu takzvaných zbytkových trestů.Po 17. listopadu byly ze zákona rehabilitovány mé trestné činy pobuřování, hanobení státu… činy související s Chartou 77. Ale jakmile už tam byly zbraně, když jsem sáhl k radikálnějším opatřením, tak to byly zbytkové tresty. Tehdy mě navštívil Jiří Křižan, režisér filmu Kdo chce zabít Sekala, který se stal mým velkým fandou, protože mu komunisté popravili tátu. Chtěl o mně natočit film, jenže zemřel. Scénář sice zůstal, jenže… Od té doby se občas objeví nějaký dokument, ale není to to pravé, co bych si představoval.

Při soudních procesech jsem často zmiňoval Jana Palacha a říkal jsem, že snad ani padesát Palachů by společnost nedokázalo vyburcovat k nějakému razantnějšímu odporu. V tomto směru jsem spíš na straně Zdeny Mašínové, která je takovou mou důvěrnicí. I když čin bratrů Mašínů nevyzdvihuji. Můj advokát a někdejší ředitel BIS Stanislav Devátý šel na všechno takovým gándhíovským způsobem, takže se mnou zpočátku taky nesouhlasil, ale na sklonku procesu mi jednoznačně dával zapravdu.

V čem si tedy nejste v tom filmu jistý?
Dnešní doba vyžaduje prostředky, která diváka osloví i ve vztahu k budoucnosti. Obával jsem se, že se příliš vracíme do minulosti. Nejprve jsem odmítal i tu dívčinu, kterou mi dali, protože mi trošku vadilo její tetování a piercing. Autoři mě však přesvědčili, že dnešní mládež potřebuje takovou postavu, aby pronikla do děje. Režiséři jsou mladí, zpracovali téma po svém a já nesl riziko, co z toho nakonec bude.

Proč jste byl tak radikální?
Když umřel táta, byl jsem ve vězení v Minkovicích, a dodnes si to trauma nesu. Zrovna včera osvobodili komunistického bachaře Vondrušku. Já ho zažil, jednou mě tak ztřískal, že jsem šel téměř do bezvědomí. To jsem měl tři měsíce do konce výkonu trestu. Byl zproštěn obvinění, neprokázalo se… a pak se obětujte jako Palach. Proto jsem sáhl k radikálnějším prostředkům a dostal jsem se do střetu s některými levicově motivovanými chartisty.

Jak jste se dostal do střetu se zákonem i po Sametové revoluci?
Když jsem po 17. listopadu viděl, jak jsou ničeny archivy StB, snažil jsem se tomu zabránit i pomocí násilí, se zbraní v ruce. A stal jsem se terčem kritiky. Byl jsem obviněn, že jsem se zmocnil materiálů loupežným přepadením. Co jsem zachránil, to je jako když plivnete do moře. Snažil jsem se dokázat, že právě to jsou důkazy, jak to toho 17. listopadu asi bylo, jak to šéf státní bezpečnosti generál Lorenc koulel. Věděl, že tentokrát už žádné tanky ze Sovětského vazu nepřijedou, takže si musí zajistit beztrestnost s pomocí pragmatických činitelů komunistické strany.

Je tedy film v něčem aktuální?
Při natáčení před dvěma lety jsme například točili rekonstrukci vypouštění balónů s heslem ‚Pryč se sovětskou diktaturou‘ a ta holka se mě zeptala: Myslíš, že je to Rusko ještě aktuální? Řekl jsem jí, že je to vysoce aktuální, ale cítil jsem, jak si o mně myslí, že jsem zarytý v minulosti. A dneska se ta nadčasovost ukazuje. Já jsem podjatý, takže těžce nesu, že třeba ministrem financí je jistý pan Babiš, který byl špičkovým spolupracovníkem StB. Kdybych ty jeho dokumenty neviděl, kdybych ty mikrofiše neměl v ruce, tak bych se neangažoval.

Po zatčení v roce 2001 jsem byl obviněn ze sedmi trestných činů – neuposlechnutí rozkazu, šíření poplašné zprávy, ukrývání tajných dokumentů atd. Byl jsem umístěn na celu s exprezidentem fotbalového svazu Františkem Chvalovským, který do mě pořád tloukl fotbal, a potom nějakého Babiše a říkal: Uvidíš, jak ten chlap bude jednou nebezpečný. Bohužel k tomu došlo, protože se pravice nedokázala po listopadu chopit možnosti. Staré struktury potřebují ke své existenci nespokojenost. Babiš rozdal volební koblihy, byl demokraticky zvolen a dneska je tam, kde je.

U nás už je zvykem, že se najednou odkudsi vynoří nějaký miliardář a zaujme pozice. Lze vůbec zjistit, o koho vlastně jde?
U BIS jsem získal informace, že část Babišova spisu si vzali sověti ještě před 17. listopadem. Čímž nechci říct, že by byl řízen z Ruska. Měli ale o ten materiál zájem a to mi vadí. Nedovedu si představit, že by třeba v Izraeli byl ministrem bývalý agent gestapa. Když jsem chtěl mít u někoho jasno, vytáhl jsem si dotazník u pasovky. Ty se skartovávaly a já se je snažil zachraňovat a nakonec jsem dostal ránu od těch, od nichž jsem to nejméně čekal – od některých signatářů Charty, kteří měli připravené posty a StB na ně vsadila, protože věděla, že jí zajistí beztrestnost. Vznikla tak korupce s pomocí dosazení na určitá místa. Čas pak obrousil ostré hroty a občan nemá možnost do toho proniknout.

Pak jsem postupoval dál k jednotlivým svazkům a zjišťoval jsem, že u některých lidí to byly do lukrativních pozic opravdu zajímavé cesty. Dostanete se tedy k nim jedině z pozice důstojníka BIS, ale zase jste vázána mlčenlivostí, kterou když porušíte, můžete dopadnout jako já. Měl jsem štěstí, že se za mě postavily známé osobnosti, díky nimž se veřejnost dozvěděla, o co vlastně v mém procesu jde. Státní zástupkyně, která na mě vyrobila těch sedm trestných činů, je dnes pravou rukou Ivo Ištvana. Státního zástupce, který by normálně nemohl projít bezpečnostní prověrkou ani na stupeň, který potřebuje uklízečka na ministerstvu vnitra.

Nehrají s námi nyní mocnosti podobnou hru jako po 2. světové válce, kdy Československo v rámci dohod sovětskému bloku v podstatě darovali?
Dnes už má třídní nepřítel jinou podobu.V USA nedemokracie, v čele Ruska stojí špičkový důstojník tajné služby Putin. A na obou stranách jsou velmi vybaveny takovými prostředky, které by měly zničující následky. Musí tudíž hrát takovou hru, aby se to na jedné nebo druhé straně nezvrtlo. Boj mezi ideologiemi ale tady dál je a Rusko je dnes stává vysoce aktuálním nebezpečím. Když jsem před tímto nebezpečím varoval v roce 2001, byl jsem obviněn ze šíření poplašné zprávy. Nedělám si iluze, ale byl jsem už čtyřikrát ve vězení a popáté tam už nechci.

O Češích je ale známo, že se neradi perou a spíš problémy řeší u piva. Nepřipadáte si se svým radikálním přístupem v této zemi tak trochu jako Don Quijote?
Když překročíte určitou mez, dívají se na vás lidé divně. Většina dřív postavila svou existenci na kolaboraci s režimem.Všechno bylo něčí podmíněno – vstupem do SSM…Každodenní život je opravdu o něčem jiném, nemůžete žít v neustálém očekávání, kdy vás sebere zásahová jednotka.

Nepomýšlel jste na emigraci?
Když jsme v roce 1968 vyjeli s rodiči na západ, uvažovali jsme, zda tam nezůstat. Byli jsme tenkrát ve Švýcarsku u jednoho jezera, máma tady nechtěla nechat stařenku a já byl spíš při ní. Táhlo mě to domů. Pak jsem pracoval v různých pomocných profesích – ve slévárně, u pohřební služby… a když jsem jenom naznačil, že bych to tu už nejradši zabalil, okamžitě se na mě vrhla státní bezpečnost a okamžitě mi uložili ochranný dohled, třikrát týdně jsem se musel hlásit na StB. Po prvním výkonu trestu jsem si nemohl z Přerova vyrazit ani do Olomouce, protože jsem cestu do jiného okresu musel hlásit deset dní předem. Bylo to tak, protože v těch mých proviněních figurovaly zbraně. Proto také dodnes leží některým levicovým chartistům v žaludku moje rehabilitace a dnes už bych jí nedosáhl. U dnešního Ústavního soudu bych vyhořel jako papírový čert.

Nyní jste ale vlastně továrník. Jak se vám to přihodilo?
V minulosti mě hodně podporoval jistý pan Zejda, a když pak ovdověl, staral jsem se o něj já. Věděl jsem, že mi nejspíš odkáže sbírku zbraní a nějaké obrazy, ale nikdy by mě nenapadlo, že to bude i polovina fabriky. A co teď? Nebylo snadné podnik vůbec udržet. Samozřejmě jsem mohl svůj podíl prodat, jenže… Bydlím u hřbitova, z domu v podstatě vidím na jeho hrob, takže by mě nejspíš chodil strašit.

Sametoví teroristé

Stano, Fero a Vladimír – tři skuteční muži, kteří se pokusili o ozbrojený odpor proti komunistické moci v době československé normalizace a následně byli odsouzeni k odnětí svodody podle trestního paragrafu 93 o teroru, se setkávají ve slovensko-česko-chorvatském dokumentu Sametoví teroristé. Všichni tři ve filmu "přehrávají" své tehdejší činy a zároveň odhalují, co dělají dnes. Vladimír Hučín byl hned několikrát v žaláři za opakovanou protirežimní činnost, spočívající především v ničení reklamních poutačů. Stanislav Kratochvíl chtěl v noci před Prvním májem vyhodit do povětří tribunu stadionu připraveného na oslavy Svátku práce a skončil na pět let za mřížemi. František Bednár připravoval bombový atentát na prezidenta Husáka a doufal v rozpoutání protikomunistické revoluce. I on šel do vězení. "Přestože se jedná o dokument, nabízí akční scény i atraktivní příběhy opravdových akčních hrdinů. A navíc jméno Hučín hučí v hlavě nejedné generaci," říká distributor filmu Richard Němec.

FOTO popisek: Zavírali ho komunisté, nepohodlným se stal Vladimír Hučín i po Sametové revoluci. Jak je to možné?

Adina Janovská, Krajské listy 14.4.2014