Navigace |
Utajená minulost českých soudcůCelkem bez ohlasu zapadla noticka, kterou přineslo minulý týden Právo. Nejvyšší správní soud rozhodl, že aktivista Tomáš Pecina nemá nárok na informace o tom, kteří dnešní soudci Vrchního soudu v Olomouci byli k 17. listopadu 1989 členy nebo kandidáty komunistické strany. Tím Nejvyšší správní soud potvrdil bez možnosti dalšího odvolání předchozí rozhodnutí Městského soudu v Praze. Více na LN, 10.2.2010 Tisková zpráva eAdvokacie Nejvyšší správní soud rozhodl, že členství soudců v předlistopadové KSČ nesmí být zveřejněno Rozsudkem zveřejněným na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu tento soud zamítl kasační stížnost Tomáše Peciny a rozhodl, že informace o tom, kteří soudci byli před listopadem 1989 členy Komunistické strany Československa, musí být v zájmu ochrany soukromí soudců před veřejností utajeny. Neúspěchem tak skončilo více než tříleté úsilí T. Peciny dozvědět se, kteří soudci působící u Vrchního soudu v Olomouci byli v předlistopadové éře členy komunistické strany. Tyto informace nesmějí být podle třetího senátu Nejvyššího správního soudu ve složení Petr Průcha, Jaroslav Vlašín a Milan Kamlach nikomu přístupné. Soud v rozsudku zdůraznil, že přístup ke každému soudci-bývalému komunistovi musí být individuální, a kategoricky odmítl argumentaci zákonem č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, jenž označil Komunistickou stranu Československa za zločinnou a zavrženíhodnou organisaci. "Rozhodnutí je pro mne tím překvapivější, že jde proti jednoznačné judikatuře Ústavního soudu, která akcentuje potřebu veřejné dostupnosti všech relevantních informací o minulosti soudců," řekl advokát Petr Kočí, který Tomáše Pecinu v řízení zastupoval. Pecina se po doručení rozsudku hodlá obrátit na Ústavní soud, který jediný ještě může nepříznivý verdikt zvrátit. "V úspěch ale už nevěřím," uvedl k tomu Pecina. "Podívejte se, kolik ústavních soudců samo KSČ prošlo, včetně předsedy a místopředsedy Ústavního soudu Rychetského a Holländera – vždyť ten byl v KSČ až do roku 1989! Nemůžete přece čekat, že by takoví soudci zvedli ruku pro něco, v důsledku čeho by se i údaje o jejich vlastním členství ve straně staly veřejně dostupnou informací," dodal. Telefonické spojení na P. Kočího (mobil): +420-777626065 V Praze dne 10. února 2010 eAdvokacie 3 As 10/2009 - 77 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: T. P., zastoupeného Mgr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Na Šťáhlavce 1105/16, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 9. 2007, č. j. OSV 261/2007‑ODV, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2009, č. j. 6 Ca 236/2007 – 52 236/2007 – 52, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: Žalobce (dále též "stěžovatel") podal kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") ze dne 5. 3. 2009, č. j. 6 Ca 236/2007 - 52 236/2007 - 52 , (dále jen "rozsudek"), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 9. 2007, č. j. OSV 261/2007-ODV (dále jen "napadené rozhodnutí"). Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele, podané proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 8. 2007, č. j. Spr Si 1/2007 a toto rozhodnutí potvrdil. Tímto rozhodnutím Vrchní soud v Olomouci odmítl žádost stěžovatele o poskytnutí informace – seznamu soudců Vrchního soudu v Olomouci, kteří byli ke dni 17. 11. 1989 členy nebo kandidáty Komunistické strany Československa (dále též "KSČ"). Městský soud v Praze žalobu v předmětné věci zamítl s tím, že stěžovatelem vyžadovaná informace (seznam) představuje žádost o sdělení citlivých údajů ve smyslu § 4 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (dále též "zákon o ochraně osobních údajů"), jejichž poskytování brání § 8a zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále též "InfZ"), a současně poznamenal, že stěžovatel požadoval poskytnutí informací, které povinnému subjektu shromažďovat nepřísluší. Proti tomuto rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodu vymezeného v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Stěžovatel zejména nesouhlasí s argumentací městského soudu, že "požadovaná informace se nedotýká profesionální sféry soudců, kdy jejich působení je třeba považovat za působení ve veřejném životě, ale soukromé sféry těchto osob, která nemá přímý vztah k samotnému výkonu funkce soudce". Naopak je toho názoru, že členství v KSČ se nejenže podstatnou měrou dotýkalo působení soudce ve veřejné sféře, ale bylo dokonce jedním z hlavních faktorů, který možnosti tohoto působení podmiňoval, příp. limitoval. Dále stěžovatel připomíná, že již v žalobě vysvětlil, že právo veřejnosti na relevantní informace o totalitní minulosti soudců vyplývá přímo z těch zásad, které artikuloval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05. Stěžovatel rovněž namítá, že se městský soud nesprávně odmítl vypořádat s argumentací (která nebyla uvedena v žalobě), zda se požadovaná informace vztahuje nebo nevztahuje k působnosti povinného subjektu. Tato argumentace nebyla obsažena v žalobě toliko z toho důvodu, že jí neargumentuje ani žalobou napadené správní rozhodnutí. Stěžovatel je toho názoru, že soud musí posoudit důvodnost žádosti o informace a nikoliv pouze správnost napadeného rozhodnutí (§ 16 odst. 4 InfZ), a je zcela na místě a neodporuje § 71 odst. 2 s. ř. s., jestliže se účastníci řízení vyjadřují i k těm aspektům věci, které nebyly předmětem procesního diskursu ve správním řízení. Závěrem kasační stížnosti stěžovatel pokládá za nutné znovu zdůraznit, že požadavek transparentnosti justice i z hlediska totalitního působení soudců je zcela legitimní a je přirozeným vyjádřením zájmu veřejnosti o osobní kvality těch, jimž stát svěřil rozhodování o právech a povinnostech. Dodává, že stát, v němž působí jako soudci osoby, jejichž oportunistický občanský postoj v době totality nejenže není překážkou výkonu soudcovské funkce, ale je – ať už s odvoláním na jakýkoliv skutečný nebo fiktivní důvod – dokonce předmětem utajení, vyvolává dojem, že jeho soudní systém je pouhou imitací toho, čím by měl být a za co se vydává. Kasační stížnost stěžovatel uzavírá tím, že je proto dán nikoliv nepodstatný etický rozměr celé věci. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a vrátil věc městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém se ztotožňuje s napadeným rozsudkem soudu. Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení § 102 a § 104 s. ř. s. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení, jež jeho vydání předcházelo, v souladu s § 109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), neshledal přitom vady, k nimž by musel podle § 109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud především obecně poznamenává, že nesprávné posouzení právní otázky (§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.) může spočívat buď v tom, že soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl správně použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením toho kterého právního předpisu, nebo v tom, že soudem byl sice aplikován správný právní předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně prezentován. Stěžovatel podal žádost o poskytnutí informací ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Ustanovení § 8a InfZ uvádí, že Informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu. Takovým předpisem je, i podle nenormativního odkazu daného zákonného ustanovení, mj. zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, který ve svém ustanovení § 4 písm. b) vymezuje tzv. citlivé údaje, jimiž jsou osobní údaje vypovídající o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství v odborových organizacích, náboženství a filozofickém přesvědčení, atd. Podle ustanovení § 9 písm. a) tohoto zákona je citlivé údaje možné zpracovávat, jen jestliže subjekt údajů dal ke zpracování výslovný souhlas. Městský soud v Praze v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že požadované informace jsou citlivým údajem, týkajícím se soukromí fyzických osob, a s ohledem na platnou právní úpravu žalobu zamítl, a dal za pravdu žalovanému, že takovéto informace nebylo možno poskytnout. Stěžovatel s tímto výkladem právní úpravy provedeným Městským soudem v Praze nesouhlasí, a namítá, že požadované údaje se netýkají soukromí fyzických osob a nepožívají tak ochrany přiznané zákonnou úpravou tzv. citlivým údajům. Požadované údaje jsou v podání stěžovatele naopak věcí veřejnou. Rozdíl v právním názoru Městského soudu v Praze a v pohledu stěžovatele se tak týká výkladu svou povahou neurčitého pojmu soukromí fyzické osoby v kontextu posuzované věci. Nejvyšší správní soud se po posouzení věci ztotožňuje jak se závěry, tak i s argumentací v odůvodnění, napadeného rozsudku, a stěžovatelovým námitkám, které jsou z rozhodující míry opakováním žalobních námitek, za pravdu nedává. Z argumentace uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud podtrhuje, či dále uvádí, následující: Východiskem k právní povaze pojmu soukromí fyzické osoby a jeho ochraně je Listina základních práv a svobod, která jednak v čl. 7 odst. 1 stanoví, že nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena a může být omezena jen v případech stanovených zákonem, a dále v čl. 10 odst. 3 konstatuje, že každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Podle čl. 17 odst. 4 Listiny potom platí, že Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Soukromí fyzické osoby a jeho nedotknutelnost tak v daném kontextu, a ve spojení s posuzovanou věci, míří na ochranu údajů o té které osobě. Ta je v zákonné rovině upravena zejména zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, podle jehož § 4 jsou rozlišovány "běžné" osobní údaje a dále tzv. citlivé osobní údaje. K těm, jak bylo shora poznamenáno patří i údaje o politických postojích, přičemž, jak bylo rovněž již výše poznamenáno, tyto je možné zpracovávat jen tehdy, pokud subjekt předmětných údajů dal k jejich zpracování souhlas. To, že se požadované informace týkají, či mají týkat, osob veřejně činných, tzv. bez dalšího ani podle názoru Nejvyššího správního soudu nic nemění na tom, že se ve své podstatě týkají soukromí fyzických osob. Ostatně v této souvislosti není bez zajímavosti, že i když je sdružovací právo tradičně vnímáno jako tzv. veřejné subjektivní právo, politické strany jsou naopak chápány jako korporace práva soukromého (viz např. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 26/94). Je přitom třeba souhlasit s Městským soudem v Praze, že ani ze zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, nelze dovodit, že by pro případ kandidátství či členství v KSČ do 17. 11. 1989 bez dalšího bylo zákonem omezeno právo na nedotknutelnost soukromí. Údaje o politické příslušnosti jednotlivých soudců rovněž nepatří mezi předpoklady pro funkci soudce ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a jejich shromažďování tak není předmětem činnosti ani příslušných soudů, ani Ministerstva spravedlnosti. Stěžovatel se v kasační stížnosti, obdobně jako v žalobě, dovolává Nálezu Ústavního soudu sp. zn. ÚS 23/05, který mj. označil profesionální sféru osob působících ve veřejném životě za kryjící se s tzv. veřejnou sférou, a z toho stěžovatel dovozuje, že požadovaná informace - seznam soudců Vrchního soudu v Olomouci, kteří byli ke dni 17. 11. 1989 členy nebo kandidáty KSČ - nepožívá ochrany soukromí fyzických osob. Nejvyšší správní soud k tomuto uvádí, že tento závěr za určitých podmínek může mít své opodstatnění, avšak nikoliv obecně, resp. nikoliv tzv. bez dalšího, ale jenom tam, kde se jedná o namítané konkrétní případy se jmenovitými projevy příp. prolnutí politických postojů do profesní činnosti veřejně činných osob. V takových případech daná skutečnost (údaj o dřívějším členství v KSČ) přestává být součástí "soukromí fyzické osoby", a stává se součástí veřejné sféry. Ostatně právě tento kontext je základem argumentace Ústavního soudu ve stěžovatelem označené věci. K tomu se současně dále, z pohledu Nejvyššího správního soudu, nabízí poznamenat, že v dalším vývoji ve stěžovatelem označené věci Ústavní soud jednal také o usnesení Nejvyššího soudu, kterým nebylo vyhověno námitce podjatosti stěžovatelky ve vztahu ke dvěma soudkyním Vrchního soudu v Praze, podané s odkazem na skutečnost, že údajně byly členkami předlistopadové KSČ, a ústavní stížnost odmítl. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že takové námitky nemohou samy o sobě konstituovat důvod podjatosti, a míru nezávislosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalou angažovanost v KSČ) je vždy nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem (viz Usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. III. ÚS 2336/08). Ústavní soud tak tímto rozhodnutím navázal na svoji předchozí judikaturu a potvrdil, že stran příp. bývalého členství soudců v předlistopadové KSČ nelze generalizovat, a že každý případ je třeba vždy posuzovat jednotlivě (srov. např. Usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 682/09). Jinými slovy Ústavní soud potvrdil, že i v tomto ohledu (členství soudců v předlistopadové KSČ) je obecně třeba respektovat soukromí fyzických osob, a průlom jeho ochrany může přicházet jen v konkrétně odůvodněných jednotlivých případech. Namítá-li stěžovatel, že se městský soud nesprávně odmítl vypořádat s argumentací, zda se požadovaná informace vztahuje nebo nevztahuje k působnosti povinného subjektu, i tady se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s názorem uvedeným v odůvodnění napadeného rozsudku, a to, že tato skutečnost při shora dovozeném závěru, že požadované informace nelze s ohledem na jejich osobní povahu a jejich ochranu poskytnout, již nebyla pro posouzení věci rozhodná. K závěrečné poznámce stěžovatele v kasační stížnosti o požadavku transparentnosti justice i z hlediska totalitního působení soudců (v podání stěžovatele spojovaného s příp. bývalým členstvím některých soudců v předlistopadové KSČ), a k jeho podivu, že jako soudci působí osoby, jejichž oportunistický občanský postoj v době totality není překážkou výkonu soudcovské funkce, atd., Nejvyšší správní soud poznamenává, že otázku, kdo není oprávněn zastávat určitou funkci v souvislosti se svou činností za minulého režimu, řeší zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený zákon zakotvuje princip, podle nějž prosté členství v KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1, 2 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, náklady řízení o kasační stížnosti v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 6. ledna 2010 JUDr. Petr Průcha STŘEDEČNÍ GLOSA Stále častěji nechápavě vrtím hlavou, co všechno je v tomto státě možné. Olomoucká vila Primevesi se rozhodnutím vlády stala národní kulturní památkou, což se značně dotýká majitelů. A teď čtěte: Zprávu o tom, že vláda bude rozhodovat o vile Primavesi, se její majitelka Pavla Honzíková dozvěděla z autoradia. "Byla jsem tak překvapená, že jsem chvíli nebyla schopná slova. Připadá mi to jako jednání za socialismu, někdo o vás rozhoduje, aniž byste měli možnost jakkoliv se k tomu vyjádřit." Dodávám jen, nedivte se paní Honzíková. Těch "bolševiků mysli", jak je nazývám, je tady ještě spousta a spousta a co hůř, přibývají a přibývají, a to i mezi mladými... Krásně to též dokresluje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který neodvolatelně rozhodl, že nemáme nárok vědět, kteří soudci Vrchního soudu byli před rokem 1989 v KSČ. Je prý nutno respektovat soukromí soudců....! Miroslav Macek 10.2.2010 (celý text je ZDE). SOUDCI SI ZAKÁZALI ŘÍCI PRAVDU Kdyby podobní lidé ze stejné profese byli v nacistické straně, to bychom se s nimi dovedli rychle vypořádat a nic by nesmělo být utajeno, právě naopak. Byli by to zrádci národa, zaprodanci, nepřátelé lidu. Pár let potom byli podobně odsuzováni kolaborujícími českými soudci občané v komunistickém internacionálním táboře míru. Kolaborace má být odhalována po skončení každého diktátorského režimu. Nemusíme se chovat jako nacisté nebo komunisté, ale na vlivná místa podobní občané nepatří ať z období nacionálně socialistického nebo internacionálně socialistického. A ten druhý za 72 let zničil od Pacifiku po Jáchymov životy desítek milionů občanů a soudruzi vždy souhlasili, podobně jako dříve soukmenovci. Taková pravda může být nepříjemná. Je-li však pravda zakazována těmi, kteří ji zakázat mohou, sami nám všem vzkazují, že k národu mistra Jana, generála Piky, M.Horákové, Zajíce, Palacha a dalších skvělých Čechů, nepatří. K. Mrzílek Soudci už na Listopad zapomněli ... Souhrnným výsledkem velkorysosti domnělých vítězů "sametové revoluce" je nezjistitelný podíl bývalých členů KSČ mezi soudci a prokurátory. Je podezření, že síť jejich bývalých "soudružských" vztahů může být základem pro skryté ovlivňování procesů, o němž se mezi lidem mluví jako o mafiánských praktikách. Sílu souručenství "přeživších" bývalých mocných, přizpůsobených novým podmínkám, nelze dost dobře odhadnout, protože se neví, kolik jich vlastně je a kdo mezi ně patří. Proto se opakovaně vynořují otázky po jejich počtu, které většinou zůstávají bez odpovědi. Sami soudci se horlivě snaží o znepřístupnění těchto informací a ministerstvo spravedlnosti je v tom podporuje. ... Počínání předlistopadového režimu bylo v mnoha ohledech v rozporu s normami mezinárodněprávní ochrany lidských práv. Právníci, kteří přesto hledali obživu v represivním aparátu kolaborantského režimu, to vše měli díky svému vzdělání vědět. Skutečnost, že věděli, a přesto si zadali, vyvolává o nich pochybnosti silnější než o běžných agentech StB, jejichž jména byla zveřejněna bez ohledu na ochranu soukromí. Nevidím tedy důvod pro ochranu jejich soukromí. ... strany řízení by měly vědět, kdo jsou ti lidé v talárech, kteří jim chtějí zasáhnout do života, aby případně mohly vznést kvalifikovanou a nezpochybnitelnou námitku podjatosti. ... Martin Stín 17.2.2010, celý text je na Virtually.cz. Kauzu soudců v KSČ dal aktivista k ÚS Stížnost k Ústavního soudu (ÚS) podal aktivista Tomáš Pecina, který se snaží získat informace o členství současných soudců v KSČ před rokem 1989. U Nejvyššího správního soudu (NSS) neuspěl. "Politický režim, který by odmítl zveřejňovat informace o totalitní minulosti svých soudců, by byl zcela nedůvěryhodný, a takový stát by nebyl demokratickým právním státem," uvedl ve své stížnosti Pecina. Soudy aktivistu zatím odmítaly s vysvětlením, že členství v KSČ není překážkou pro práci v justici a politické postoje navíc náleží do soukromé sféry člověka. (pko) PRÁVO, 23.2.2010 Spravedlnost pro Renatu Veseckou ...V té době bylo (a zčásti stále dosud je) státní zastupitelství skanzenem přetrvávající moci předlistopadového protiprávního režimu. Udrželi se v něm, a to zejména ve vedoucích funkcích, předlistopadoví prokurátoři a soudci a jejich nejhorší odnož, vojenští prokurátoři a soudci. Ti se dostali do nezáviděníhodného postavení lidí, kterým změna režimu přinesla možnost profesního přežití za cenu popření dřívějších právních a politických názorů, popřípadě za cenu zlomení svědomí, pokud je ovšem měli:najednou měli sloužit režimu, mezi jehož představiteli byli stejní lidé, které dříve pronásledovali jako odpůrce komunistické totality, a měli při tom dbát základních práv a svobod, jež dříve potlačovali. Nicméně chtěli přežít, proto se navenek přizpůsobili novým poměrům. Své pracovní návyky, postoje k účastníkům trestního řízení, lpění na úzkostlivě formálním výkladu práva, pocity nadřazenosti nad běžné občany a víru ve vlastní neomylnost a nedotknutelnost si podrželi. Vtiskli ráz pracovnímu prostředí a zvyklostem na státním zastupitelství. Přenášejí tak dědictví totality na nově příchozí, kteří většinou rychle pochopí, že „kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti". ... kolonie pohrobků protiprávního režimu uvnitř státního zastupitelství je stále velmi početná a patří k ní velká část vedoucích pracovníků všech stupňů soustavy.... tamtéž: (Celý článek najdete na Virtually.cz.) Zdeněk Jemelík, 28.3.2010 Od Administrátor v 2010-02-11 00:48 | Převzato z médií
|
Procházet archivHledatKdo je onlineMomentálně je online 1 uživatel a 4 hosté.
Online uživateléPřihlášení |