Jaromír Štětina a Pavla Hájková - Brutalita moci

Jaromír Štětina a Pavla Hájková - Brutalita moci

Nakladatelství Portál právě vydalo knižní novinku Brutalita moci. Je to další rozhovor s Jaromírem Štětinou, volně navazující na jeho předchozí knihu rozhovorů Život v epicentru (Portál, 2003), ale mapuje posledních šest let jeho života, kdy se z válečného zpravodaje stal senátorem.

Štětina napřed připomíná dobu svých gymnaziálních let ve Dvoře Králové a časté návštěvy Kuksu, které pomáhaly formovat jeho životní postoje. Kniha je rozdělena do deseti kapitol, jimiž se jako ústřední motiv prolínají základní lidské ctnosti a neřesti, které Štětinu v podobě Braunových alegorických soch silně oslovily už v dětství. Víra, Naděje, Láska, Trpělivost, Moudrost, Statečnost, Cudnost, Píle, Štědrost, Upřímnost, Spravedlnost a Pýcha, Lakomství, Závist, Smilstvo, Obžerství, Hněv, Lenost, Zoufalství, Lehkomyslnost, Pomluva, Lstivost - to vše se se promítá v jednotlivých tématech knihy.

Rozhovor se točí hlavně kolem politiky - domácí (komunismus, sametová revoluce, působení v Senátu) i zahraniční (Rusko, Afghánistán, války, terorismus), ale Štětina se nebojí pustit ani na tenký led víry - porovnává křesťanství a islám, vyjadřuje svoji zkušenost s oběma náboženstvími a svůj postoj k nim. K islámu se vrací i v tématu terorismu a dokumentuje, že nebezpečím není samotné náboženství, ale jeho zneužití radikálními islamisty k politickým cílům. Často také ve svých úvahách čerpá z doby, kdy působil jako válečný reportér - během 14 let zažil války v Čečensku, Afghánistánu, Abcházii, Jižní Osetii, v Etiopii, Kosovu i jinde. Vysvětluje své názory, využívá svých bohatých zkušeností, přenáší je do současnosti a pokouší se hledat cesty, které mohou vést ze začarovaných kruhů násilí, netolerance a nepochopení. Řešení vidí v úctě k jinakosti, ohleduplnosti k cizí kultuře a víře, v neustálé přítomnosti humanistických principů v politických postupech, v odumření euroatlantické nadřazenosti a cílevědomém a nerozlišovaném chránění lidských práv bez ohledu na geografické teritorium.

Zajímavé jsou i Štětinovy odpovědi k domácí politice. Popisuje svoje působení v KSČ, včetně rodinného ideového zázemí, pozdější vyšetřování ze strany StB i svoje dnešní vystupování proti komunismu a ústavnosti KSČM. Hovoří o své angažovanosti v kauze Vladimíra Hučína, zmiňuje i případ Jiřího Čunka. Závěr patří reflexi jeho senátorského působení od roku 2004 dodnes, kdy kromě vlastních postřehů a pozorování senátorského prostředí odhaluje i politické pozadí některých kauz (boj proti extremismu, CzechTek, volba prezidenta aj.). A tak zatímco základní otázkou knihy je brutalita moci, násilí, ovládání druhých, nakonec vždy zřetelně vystupuje hlavní Štětinovo krédo: lidskost.

Pavla Hájková, s níž Jaromír Štětina svůj rozhovor vedl, působí jako jeho asistentka a mluvčí jeho senátorské kanceláře.

Nakladatel: Portál
Formát: 224 stran, 21x15cm, česky, vázaná vazba, 16 stran barev. obr. příl. ilustrace, portréty
Rok vydání: 2010 (1. vydání)
ISBN: 978-80-7367-672-8 , EAN: 9788073676728

Ukázka z knihy:

V Haló novinách o tobě za posledních pět let vyšlo skoro 500 článků. Autoři tě nazývají všelijak: hysterický antikomunista, oblíbenec sovětských orgánů, aktivní komsomolec, bývalý prominentní člen SSM, komunistobijec, agent StB, agent KGB... Jak snášíš takové výpady vůči své osobě?

Beru to s klidem. Nic z toho není pravda. V SSM jsem nemohl být už kvůli svému věku. Tato organizace byla založena v době, kdy jsem s kladivem v ruce brouzdal u vrtných souprav a měl dlouhé šedivé fousy. Všimni si, že čeští bolševici používají novou, dosud neznámou metodu: diskreditace tím, že vás jmenují spolupracovníkem s nimi samými. Schizofrenie pro KSČM přirozená. ...

Mnohem tvrdší jsou dopisy a anonymní maily, které čas od času přijdou do tvé senátorské kanceláře, např. dopis z prosince 2005, ve kterém autor přímo použil výhrůžku fyzické likvidace: "Tvoje drzost (prasečí) Štětino i toho prašivce Mejstříka již přesahuje všechny meze. Komunisty rušit nebudete. Za jejich vlády jsme žili jako lidé. Budeme ale fyzicky likvidovat vás, dizidentskou chamraď. Najdeme si vás, tomu věřte. Dostanete kulku do týla. Hučín bude mezi prvními. Nezapomeneme ani na toho chrochtavého na Hrádečku. Zbraně a lidi na to máme. Jestli vás dostaneme živé, pak z vás budeme stahovat kůži z vašeho hnusného těla. Mi už vám ten sviňský a zlodějský kapitalismus z hlavy vyženeme. Samozřejmě, že se podíváme také na vaše příbuzenstvo. Ti jsou jistě stejné zrůdy." Jak ti je po těle po přečtení takového dopisu?

Takových dopisů dostávám hodně. Nejdřív jsem je dával policii, ale ta samozřejmě nic nevyšetřila. Sbírám tato milá oslovení jako folklor a důkaz toho, jak může vypadat třídní nenávist. Ani mě nevzrušuje, když mi občas někdo zavolá a sdělí mi, že budu viset na kandelábru. Někdy mám pocit zarmoucení a pocit lítosti nad autory. Taky přihodím jednu hezkou ukázku z 21. června 2007, v závěru poněkud logicky zmatenou, nicméně výstižnou. Patří do vlny projevu mých nenávistníků z dob, kdy se bojovalo o radar. "Seš idiot a vlezdoprdelka amerických zločinců a agresorů, vlastizrádce a kolaborant. Chceš tu am. vojáky a novou okupaci? Táhni do Ameriky a nech si tam prohlídnout u psychiatra mozek. Stejně tady dostaneš do držky – na to buď připraven. Štětina, z vůle boží senátor, z naší vůle vůl, který tě platí."

A ještě jeden hezký úryvek si tu dovolím ocitovat. Zdeněk Hrabica o tobě ve svém článku otištěném v Haló novinách v roce 2005 napsal: "Jaromír Štětina ve své odporné dědkovské plísni oproti svým generač ním soukmenovcům vlastně přímo čpí. Útočiště si našel v dobře honorovaném senátorském křesle, kde se kromě něho pase již nejeden rigidní pen zionovaný stařec bez jakékoli životní perspektivy. Kolik už zaznělo ze senátorských úst zmatených a jalových požadavků a výzev, tolik připomínajících dobu Hitlerova režimu v třicátých letech minulého století a tisíciletí?" Zdeněk Hrabica napsal ještě mnoho dalších článků proti tvé osobě. Můžeš mi prosím tě říci, co vlastně proti tobě má?

Toto je sofistikovanější útok. Zejména svou zmínkou o Hitlerovi. To je totiž poslední hit Haló novin a tiskovin ÚV KSČM: nástup fašismu v Čechách. Já jsem nyní hlavní fašista, inkvizitor, exorcista, případně také často McCarthy. Ten, jak si pamatuji, byl americkým senátorem, bránícím Spojené státy před bolševismem. RSDr. Zdeněk Hrabica býval vysokým funkcionářem komunistického Mezinárodního svazu novinářů. Když jsme v prosinci 1989 zakládali s kolegy Syndikát novinářů, přišli jsme do Hrabicova sídla v Pařížské ulici a požádali ho, aby dům opustil, neboť tu od teď bude sídlit nový Syndikát. Možná, že to bude příčina jeho zloby.

To, že tě komunisté nazývají McCarthym, bych ještě pochopila, ale proč tě nazývají fašistou? Soustavně se snažíš dokázat, jak si jsou nacismus a komunismus podobné. Tvoje veřejná vystoupení proti neonacistům jsou známá. Býváš vídán na protinacistických demonstracích. Jednou jsi dokonce podal na neonacisty trestní oznámení.

Klást rovnítko mezi nacismus a komunismus působí na komunisty jako červený hadr na býka. Oni nemohou připustit zločinnost obou systémů. Nemohou připustit, že velká krize dvacátého století byla způsobena zápolením dvou totalitních hyder, které se do sebe krvavě zakously. Proto dnešní komunisté tak falšují moderní dějiny.

Co tě zocelilo, že si z podobných výhrůžek nic neděláš? Byly to roky strávené ve válkách, kde jsi viděl mnoho lidského utrpení?

Nemyslím si, že bych byl nějak zocelen. Pravdu máš ale v tom, že jsem si zvykl vidět mnohem větší zlo, než jsou nějaké difamační písemnosti našich bolševiků.

Ještě si dovolím ocitovat předsedu ÚV KSČM Vojtěcha Filipa, který o tobě ve svém článku z března 2009 píše, že chceš kriminalizovat myšlenky některých vybraných jednotlivců a pomocí vytržení z kontextu a zkreslování zároveň zakázat Komunistickou stranu Čech a Moravy, postavit nacismus a komunismus na stejnou úroveň. Je to pravda?

Předseda ÚV KSČM vyslovil hned dvě nepravdy. Kriminalizovat myšlenky, jakékoli myšlenky, ideologii, je cesta, kterou používali komunisté hojně. Nikdy ani v nejmenším bych si nedovolil požadovat, aby byl vezněn nějaký člen KSČM za to, že vyslovil nějakou myšlenku. Kriminalizace politických soupeřů, a členové KSČM jsou političtí soupeři, je nepřípustná. To, že Filip a jiní komunisté straší své voliče a tvrdí, že jsou v nebezpečí kriminálu, že budou ostrakizováni, že budou vyhazovaní z práce, že budou páleny komunistické knihy, je pouze používání zažitých metod z dob, kdy byli komunisté neomezení vládci. Co se tý če zákazu KSČM: takový požadavek jsem nikdy nevyslovil, i když si myslím, že by to nebylo vůbec proti zákonu a proti zásadám slušného chování. KSČM sama ohrožuje svou existenci tím, že opakovaně a soustavně porušuje zákony, zejména paragrafy trestního zákona. Zákon o politických stranách pak jasně říká, že je to Nejvyšší správní soud, který může takovou stranu rozpustit – je to jen právní eufemismus ke slovu zakázat – nebo jí pozastavit činnost. Chápu nemorálnost existence komunistické strany v zemi, kde desítky let ničila hospodářství, lidské vztahy, morálku i paměť lidí, ale především vidím, že je tu politická strana odporující zákonu a ústavě, a to mě pálí. Všichni se dívají na KSČM jako na stranu nesystémovou, více či méně se jí štítí, deklarují, že s ní nechtějí spolupracovat, ale nikoho nevzrušuje zá sadní fakt, že si KSČM dělá z ústavy kus hadru. Beru existenci této strany jako právní problém a dělám vše, aby byla nihilizace Ústavy ČR odstraněna, aby byla ústava ctěna.

Co pro tebe znamená komunismus?

Utopickou ideologii a zločinnou praxi. Slepou uličku historie. Dodnes trvající hrozbu pro svobodu člověka.

Občas ti někdo vyčítá, že jsi byl nomenklaturní kádr, jak tedy dnes můžeš bojovat proti komunismu?

Nebyl jsem nomenklaturní kádr. Nejdříve udělejme pořádek v pojmech. Nomenklaturní kádry neboli aparátčíci byli výše postavení privilegovaní příslušníci režimu s rozhodující pravomocí, tajemníci nejrůznějších úrovní, velitelé Lidových milicí atd. Kádry byly součástí klientelistického režimu a tvořily kostru moci. Kádr jsem nebyl ani náznakem, ale za legitimní považuju otázku, jak mohu bojovat proti komunismu, když jsem byl členem KSČ. Skoro půl století studuji podstatu bolševismu a vystupuju proti němu. Dě lal jsem to před vstupem do KSČ v době pražského jara, v době členství ve fakultní organizaci KSČ i celých dalších čtyřicet let poté až dodneška. Dělám to, co dělám celý svůj dospělý život. Kdyby nešlo o tak závažné věci, jako je dekomunizace společnosti, dovolil bych si říci, že odpor proti bolševismu je moje celoživotní hobby. Taková smutná a donkichotská záliba.

Koncem šedesátých let jsi vstoupil do KSČ. To jsi tenkrát nevěděl, jak nebezpečná je komunistická ideologie?

Ale věděl. Poprvé jsem o fenoménu totalitarismu dvacátého století začal uvažovat koncem padesátých let při sporech mého táty, předválečného přesvědčeného komunisty, s mým dědečkem ze strany maminky. Děda poslouchal šíleně rušené vysílání Svobodné Evropy s rukou na knoflíku a s uchem u přijímače a nedbal tátových uštěpačných poznámek, jaké že to pitomosti poslouchá. Dědu posléze ve Frýdlantu v Čechách, blízko něhož po válce bydlel, zavřeli jako protistátní živel a pak mu až do jeho smrti ničili život. Děda Jaroslav Jechort byl Čechoameričan, který se po dvaceti letech v Chicagu s rodinou vrátil do Prahy na prahu války. Moje maminka Jaroslava Jechortová, v Americe ovšem nazývaná Gloria Džekrt, měla dobrou americkou výchovu a celý život milovala Ameriku. Milovala socialismus Jacka Londona a vedla mě ke čtení Ernesta Hemingwaye, Theodora Dreisera, Walta Whitmana, Williama Faulknera a Scotta Fitzgeralda. Josepha Hellera a Jacka Kerouaca jsem si už našel sám. Nesnášela bolševismus stejně jako její otec. Dlouhá léta mě mrzelo, že děda, který byl za první světové války v Rusku rakousko- uherským zajatcem, spálil své deníky z doby, kterou prožil v době ruské revoluce v Pjatigorsku a v Oděse, jež předcházely jeho emigraci do Ameriky. Pamatuji si, jak deníky rychle pálil v kamnech, když si pro něj estébáci přijeli. Škoda jich, jako kluk jsem si v nich s vytřeštěnýma očima četl. Můj prvotní vztah ke komunismu, zejména k jeho ruské bolševické odnoži, byl dán mojí americkou výchovou. Byla to také moje máma, která odkudsi přinesla, když mi bylo patnáct či šestnáct, George Orwella. Nejdřív Farmu zvířat a pak 1984. Ani jedna z těch knih nebyla tenkrát ještě přeložená do češtiny, samizdaty vznikly o mnoho let později, maminka dostala obě knížky od přátel z Anglie. Zejména 1984 pro mě znamenal životní a názorový zlom. Pochopil jsem, že Orwell nepopisuje nějakou virtuální společnost, že systém Ministerstva lásky a Velkého bratra je to, v čem žijeme.

Ale pořád nechápu, proč jsi do KSČ vstupoval. Tvá americká maminka musela mít na komunismus jasný názor…

Právě proto. Moje máma dobře věděla, že český bolševismus se od mateřského ruského liší specifi ckou malostí: jak v přemýšlení, tak ve zlu, které páchal. Byla přesvědčená, v souladu s úvahami všech tehdejších západních sovětologů, že komunistický režim v Rusku bude záležitost ještě mnoha generací. Myslím si, že to byla racionální snaha, aby její potomci nežili ve stalinském režimu, která ji vedla k přesvědčení, že je v Československu komunistický režim reformovatelný, že se dokáže odtrhnout od sovětského bolševismu a vytvoří v rámci sebe samého sys tém, který nebude používat násilí a totalitární metody. Četli jsme spolu Rogera Garaudyho a Jean-Paula Sartra, tehdejší guru reformovatelnosti, proklínané českým komunistickým vedením Novotného. Mýlili jsme se všichni – Sartre, Garaudy, moje máma i já. Paradoxně to byla moje americká maminka, která mě vedla ke vstupu do komunistické strany, nikoli můj táta, přesvědčený komunista. "Není jiná platforma," říkala, "bolševismus se musí reformovat zevnitř." Její argumentace měla racionální jádro, konec komunismu nepředpovídal nikdo z jeho znalců, ať už to byli jeho protivníci, či jeho vyznavači. Máma se bytostně bála toho, že by její děti a vnuci měli celý život žít ve stínu bolševických věznic a lágrových věží. Maminka neměla úplně pravdu. V těch letech už vznikala různá občanská hnutí, bouřili se spisovatelé, vznikal Klub angažovaných nestraníků, o slovo se začínali hlásit političtí vězni a začali vytvářet K231. To byly také platformy pro odpor. Bez rozbití bolševického jádra KSČ však neměly šanci na vítězství.

(Pokračování v knize Brutalita moci.)

Diskuse:
islam:

velkymi pismeny: nebezpečím není samotné náboženství, ale jeho zneužití radikálními islamisty k politickým cílům
a stejne tak velkymi pismeny:
krestanstvi: nebezpečím není samotné náboženství, ale jeho zneužití radikálními "krestany" k politickým cílům
Od Anonym v Ne, 2010-06-27 12:53

Diskuse k tomuto tématu už byla uzavřena.

0